Poznámky

          V této části se nalézají poznámky, které mají mimo jiné diskutovat témata, na které jsou v literatuře různé, někdy až protichůdné, názory. Naopak hlavní text se snažil neshodám a nejasnostem vyhnout a předložit autorovo pochopení problematiky, které se snaží být co nejvíce konzistentní - bezrozporné. Je však jasné, že téma vadného držení není vyřešený problém a existuje kolem něho mnoho otázek a různých názorů. To píše i prof. Pavel Kolář (Kolář, 2002, začátek článku), kde sám několik zásadních otázek uvádí (mezi závažnými nevyřešenými problémy uvádí např. následující otázku: do jaké míry je vůbec možné poruchu držení těla ovlivnit?). V poznámkách jsou také diskutovány problémy či rozpory, které autor vidí zejména u těch autorů, ze kterých jinak tento text nejvíce čerpá. Některé poznámky slouží k podrobnějšímu probrání příslušných témat. Odkazy na poznámky jsou v hlavním textu udělány pomocí číslic v horním indexu (první číslo je pořadí v textu, druhé číslo je pořadí podle data zhotovení poznámky). Poznámky je však možno číst i samostatně.

Vadné držení těla - vzor třetího měsíce, infantilní (dětská) kyfóza

1./15.       Podle paní Čápové každá zdravá páteř musí být schopna napřímení (tedy vyrovnat křivky), protože "v bazálních podprogramech páteř nemá kyfolordózy (tedy je napřímená)". Dokud se dítě nepostaví, chová se páteř jako rovná tyč, která je schopná dokonalé rotace v každém svém segmentu. Při pohybu po dvou nohách má páteř kyfolordózy proto, aby vydržela (Čápová). Jde zřejmě o to, že zakřivení páteře pomáhají tlumit nárazy, protože páteř je schopná pružení v tom smyslu, že se její zakřivení zvětšují a zmenšují. Jde o malé pérovací pohyby páteře např. při chůzi nebo doskoku, které zvyšují pružnost páteře (např. Petrovický, Mrázková, 1995, str. 104). Neumí-li se však člověk protáhnout ve smyslu vyrovnání všech zakřivení páteře (či alespoň zmenšení všech zakřivení), je asi dosti jasné, že pak ani takové pružení tlumící nárazy nemůže dobře fungovat.  I při fyziologických křivkách páteře je však již rotace páteře částečně omezena. Prof. Kolář zmiňoval, že Tiger Woods (snad nejznámější golfista) je při golfovém úderu vždy napřímen na rozdíl od mnohých jiných golfistů, kteří mají při úderu vždy alespoň trochu kyfózu ve střední hrudní páteři.

            U zdravého dítěte se podle Čápové v období od půl roku až do vertikalizace (než se dítě ve stoji pustí rukama) chová páteř jako napřímená rotabilní tyč, přičemž celé tajemství lidské lokomoce spočívá v principu "nekonečné osmičky" (Čápová). Při lezení po čtyřech vykonává spojnice kyčelních kloubů pohyb nazývaný "nekonečná osmička". Při tom tentýž pohyb nekonečné osmičky vykonává též spojnice ramenních kloubů jen v trochu posunutém pořadí (např. ve chvíli, kdy pravé rameno je nahoře, tak pravá kyčel je dole - jde o tzv. zkřížený (kontralaterální) vzor). Přitom při lezení se páteř rotuje obratel po obratli - páteř se vždy "zašroubuje" jedním směrem a pak "odšroubuje" druhým směrem a tak pořád dál (jako kdybychom "ždímali" plenu jedním směrem a pak druhým směrem atd.). Podobné pohyby vykonává tělo při chůzi, s tím rozdílem, že souhyby ramenních kloubů jsou rozsahem pohybu tak malé, že skoro nejsou vidět (Čápová). Pohyb "nekonečné osmičky" demonstrovala paní Čápová pomocí dvou tužek (konce tužek vykonávají pohyb po kružnici, přičemž pohyb první a druhé tužky je fázově posunut (zpožděn) o polovinu periody). Pokus o znázornění pohybu "nekonečné osmičky" je udělán na následujícím videu:  https://www.youtube.com/watch?v=edATHocjQUU. Kyfolordózy se začnou formovat, teprve až se dítě ve stoji pustí rukama (Čápová). Podle Čápové tedy není pravda to, co se píše v mnohých knihách, a sice že krční lordóza vzniká, když dítě pase hříbata, hrudní kyfóza vzniká, když se dítě posadí a bederní lordóza, když se postaví.

            Schopnost rotace (rotabilita) krční a hrudní páteře souvisí s jejím napřímením a vyvíjí se od shora směrem dolů - čím je zachovalá níže, tím lépe - naopak rotabilita zaniká v opačném směru, tedy nejdříve v dolní hrudní páteři. Tuto schopnost si obnovujeme třeba spontánním protahováním do hrudního záklonu s rukama do "svícínku" (tj. do zevní rotace v ramenech).

2./21.       Podle Čápové celou posturální situaci (držení těla) udržuje určitý systém, kterému říkáme "flekční synergie" (Čápová, 2016, str. 100; Čápová, 2008, str. 35). Tento systém popsal poprvé Vojta, když si všiml, že dítě kolem třetího měsíce v pozici na zádech drží pokrčené dolní končetiny téměř trvale nad podložkou, přičemž je schopno používat synergisticky (tj. současně - proto "synergie") všechny flexory (ohybače - proto "flekční") najednou - jde o flexory kyčle, flexory trupu a flexory krku. Pro Vojtu byl termín flekční synergie termín pouze pro to, že se spojí všechny tři flexorové systémy. Podle Čápové však sám Vojta vždycky zdůrazňoval, že celý systém je možný pouze díky ventro-dorzální koaktivaci - tedy jde také o "synergii" flexorů a extenzorů (natahovačů). Proto pro celý systém používá Čápová místo "flekční synergie" termín "dorzo-ventrální synergie" (Čápová, 2016, str. 100).

3./20.       Podle švýcarského neurologa Dr. Aloise Brüggera a autorů z něj vycházejících má při správném držení těla být vrchol hrudní kyfózy v úrovni pátého hrudního obratle Th5 (Mikula, 2002, str. 85; Valihrach, 2002, obr. 1b). Tento vrchol kyfózy se při horším držení těla posunuje směrem dolů (kaudálně). Podle Brüggera má bederní (či thorakolumbální) lordóza být plynulá a má sahat od kosti křížové až po Th5. Čihák ve své učebnici anatomie píše, že vrchol hrudní kyfózy je při Th6 - Th7 a hrudní kyfosa přechází od dolní hrudní páteře (od Th10) v bederní lordózu (Čihák, 2001, str. 112). Není však jasné, jestli Čihák popisuje ideální fyziologické držení nebo spíše jakýsi "průměrný nález". Podle Čiháka má být tedy obratel Th10 zřejmě inflexní bod, kde přechází hrudní kyfóza do bederní lordózy.

4./7.       Tóth uvádí, že výskyt Scheuermannovy choroby v populaci je velmi vysoký. Uvádí se od 8 do 20 % (Tóth in Dungl, 2005, str. 618). Janda uvádí výskyt pouze u 5 % mladistvých (Janda, 2001, str. 4). Nemoc může být zřejmě přítomna v různém stupni závažnosti.

           Příčina Scheuermannovy kyfózy, vpáčeného hrudníku a značné části skolióz není vědě známa. Jsou to všechno strukturální vady, které se většinou zhoršují v období zrychleného růstu (tzv. růstové akcelerace). Nicméně jak uvádí Kolář, správné (nebo nesprávné) svalové souhry během růstu člověka mají tvarující (formativní nebo deformativní) vliv na správný (nebo nesprávný) tvar těla (Kolář, 2006, str. 162). Zřejmě proto vznáší Šafářová otázku, není-li Scheuermanova choroba strukturální přestavbou těla vzniklou v důsledku neřešení vadného držení těla (Šafářová: Zdravotní...). Otázkou je též vliv nadměrné statické zátěže (zejména sezení) v období růstu. Autor neví o tom, že by byl vědecky prokázán vliv cvičení na tyto strukturální vady (nehledě na etickou problematičnost takových studií). Co by se však zřejmě udělat mělo a mohlo, je dát mladým lidem co možná nejúplnější dnes známé informace (zejména o cíleném cvičení). Ještě malou poznámku ke skolióze. Deformita skoliózy je spojena též s rotací obratlů. Dále bývá skolióza spojena s oploštělou horní (nebo i střední) hrudní páteří, kde chybí fyziologická kyfóza, která je posunuta více dolů. To je též stav typický pro VDT (vadné držení těla), jak již bylo popsáno v hlavním textu. Nabízí se otázka, jestli fyziologická kyfóza (horní) hrudní páteře nepůsobí jako jakási ochrana proti skolióze ve smyslu zrotování obratlů na jednu stranu. Platí totiž, že hrudní páteř je rotabilní, když je napřímená, a naopak je uzamčena vůči rotaci, je-li kyfotizována.

5./3.       Prof. Kolář často mluví o střední hrudní páteři jako o důležité oblasti, kde bývá omezena schopnost pohybu. Např. lze nalézt zmínku, kde se v souvislosti s decentrací mluví o "poruše segmentální extenzibility (napřimitelnosti) v oblasti střední hrudní páteře" (Kolář, 2001, str. 158). Avšak pojem "střední hrudní páteř" není Kolářem přesně vymezen a autor má podezření, že někdy zahrnuje i nižší úseky páteře než jen oblast Th5-Th8. Asi nejvíce lze k tomuto problému nalézt v anglicky psané Kolářově práci (Kolář in Liebenson, 2006, str. 552), kde je uvedeno, že rozsah této oblasti s fixovanou kyfózou je různý a může v některých případech zasahovat až do přechodu hrudní a bederní páteře (tedy až do oblasti dolní hrudní páteře). Kolář zde uvádí, že jen při správně vyvážené svalové aktivitě celého motorického (pohybového) systému je možné se napřímit "pod T 5" (zřejmě v oblasti pod hrudním obratlem číslo 5). Výslovně o "nedostatečném napřímení v střední a dolní  hrudní páteři" mluví Kolář jako o znaku oslabení u nácviku správného sezení (Kolář in Liebenson, 2006, str. 558) (přestože o tři řádky předtím mluví pouze o střední hrudní páteři).

           Ne zcela přesné vymezení pojmů horní, střední a dolní hrudní páteře nejen u Koláře je jedním z důvodů, proč i v tomto textu nejsou tyto pojmy přesně definovány. Nicméně z "matematického" přístupu by bylo logické následující vymezení: horní-Th1-Th4, střední-Th5-Th8 a dolní-Th9-Th12. Uvažujeme-li rozdělení páteře jen na 2 části, vychází: horní-Th1-Th6 a dolní-Th7-Th12. Toto dělení (z hlediska počtu obratlů) však není spravedlivé z jiného (také "matematického") přístupu. Jde o to, že hrudní obratle nejsou stejně vysoké - nejvyšší jsou právě v dolní hrudní oblasti. Výška hrudních obratlů postupně narůstá směrem od hlavy dolů (kaudálně)(Čihák, 2001, str. 98).

            Když se hrudní páteř při pohybu nenarovnává a nerotuje, když zůstává bez pohybu, kompenzuje se to větším pohybem nad a pod kyfózou a to tamtéž vede k přetížení či přetěžování a případně bolesti. Kyfóza většinou nebolí, ale bolí to nad nebo pod ní (srov. Rychnovský zde (10. minuta)).

6./13.      Vojtova metoda reflexní lokomoce spočívá v tom, že se v určitých polohách tlačí na určitá místa na těle dítěte a tím se "reflexně" vyvolávají správné svalové souhry. Metoda se používá hlavně u velmi malých dětí, které nejsou schopny vědomého cvičení. U starších lidí nebývá většinou již účinek metody velký. Proto je třeba zapojit při cvičení uvědomování a snažit se správnou souhru vyvolanou správnou polohou dostat pod volní (vědomou) kontrolu (Kolář, 2007, str. 11).

7./16.       Zdá se být dosti zarážející, že existuje rozpor v popisu vadného držení těla v oblasti dolní krční páteře a C-Th přechodu. McKenzie uvádí, že při vadném držení těla dochází k předsunutému držení hlavy, kdy klouby dolní krční páteře jsou ohnuty do předklonu (neboli flektovány), zatímco klouby v horní krční páteři jsou zakloněny (neboli extendovány) (McKenzie, 2005, str. 5). Podobně se vyjadřuje Jarošová, když píše, že v běžné praxi fyziologická krční lordóza téměř neexistuje a nejběžnějším postavením při svalové dysbalanci je lordóza omezená na horní úsek krční páteře, která od čtvrtého krčního obratle (od C4) přechází v kyfotické držení (Jarošová, 2003, str. 15).  Kupodivu v podstatě přesně protikladně se vyjadřuje Kolář, když píše, že příkladem decentrovaného postavení je hyperextenze v dolním úseku krční páteře (Kolář, 2001, str. 158).

           Také u nácviku správného sezení Kolář uvádí, že napřimování páteře nemá začínat z C-Th přechodu či ze spodních segmentů krční páteře, (ani z Th-L přechodu, nýbrž od obratlů Th4-Th5 ) (Kolář, 2006, str. 558 - 559). Při osobním sdělení k tomuto tématu se prof. Kolář vyjádřil v tom smyslu, že je špatně silně "zasouvat" hlavu jako ve cviku "šuplík" či "zásuvka" (McKenzie, 2005, str.33 - retrakce hlavy v sedě; nebo např. zde či zde). A několikrát zopakoval vyjádření v tom smyslu, že páteř se má "rozvinout" (napřímit kyfózy) od střední hrudní páteře. I když připustil, že špatně je též (jen) zaklonit hlavu.

            Někdy se u vadného držení hovoří místo o vymizení krční lordózy kupodivu naopak o krční hyperlordóze, a to (pravděpodobně) ve smyslu velké vzdálenosti hlavy od stěny při stoji u stěny či velkého prostoru mezi krkem a podložkou při lehu na zádech - v tomto případě jde spíše o hodnocení celkového postavení páteře včetně zvýšené, fixované a často dolu posunuté hrudní kyfózy.

Hydrobag, hluboký stabilizační systém, dýchání, centrované postavení, polohocit 

8./9.       Co se týká příčin vzniku vadného držení těla, existuje vedle sebe několik názorů. Jeden názor tvrdí, že pro vznik vadného držení je rozhodující neideální vývoj v prvním roce života, zejména kvalita prvního vzpřímení. Je-li první vzpřímení neideální, "nese" si sebou toto držení dítě až do dospělosti (např. Šafářová: Zdravotní...; Kobesová, Kolář, 2009). Kolář uvádí, že přibližně 30% dětí nikdy nedosáhne ideální koaktivace (mezi systémem "tonických" svalů a antagonickým systémem "fázických" svalů) a držení těla ve stoje u takových dětí není nikdy skutečně vzpřímené - "never truly erect" (Kolář, 2006, str. 551-552). Vedle toho stojí názor, že rozhodující je vliv moderní civilizace, který působí už od dětství, zejména od vstupu do školy (např. Lewit, 1972, str.38; Lewit, 1972, str.37-42: zde - autor doporučuje si přečíst tyto 2 kapitoly o vlivu civilizace na pohybové ústrojí člověka, které napsal prof. Lewit již v roce 1972(!)). Tento vliv civilizace vystihuje Véle takto: "Vadné držení těla se stává ústředním problémem civilizované společnosti s převážně sedavým způsobem života, kde nedostatek dynamické pohybové zátěže je nahrazován často inadekvátní sportovní aktivitou" (Véle, 2006, str. 328). Švejcar píše, že si je třeba uvědomit, že celý pohybový aparát je projektován pro pohyb a velmi těžko snáší statickou zátěž. Zvířata se buď pohybují, a nebo odpočívají, uvolněna v přirozené poloze. Člověk však často dělá jednostrannou práci nebo je pasivně opřen o opěradlo židle (Švejcar, 1996). Další pohled na vadné držení nabízí "ortopedická definice" (Šafářová: Zdravotní...), podle které se vadné držení nápadně kryje s výskytem tzv. syndromu familiární hyperlaxicity (=dědičné zvýšené volnosti vaziva), pro který je typická hypermobilita a svalová hypotonie (Tóth in Dungl, 2005, str. 620). Tento znak má mizet z populace s rostoucím věkem podobně jako výskyt posturální kyfózy nebo fyziologické dětské ploché nohy. Pokud porucha přetrvává i po pubertě, je vhodné doporučit postiženému cílenou rehabilitaci (Tóth in Dungl, 2005, str. 620). Také u vystrkování břicha lze nalézt informaci, že vyčnívající břicho je pro malé děti typické a že znatelná změna nastává až kolem 10-12 let života (Kendall et al., 2005, str. 100). Během růstu se mění i parametry související s tvarem kostí - například vtáčení špiček nohou k sobě (anteverze krčku femuru, „intoeing“) se spontánně postupně upravuje u většiny postižených - například Wheeless uvádí, že vtáčení špiček se téměr úplně upravuje u více než 80% postižených dětí většinou s věkem 10 let a další vědomá kompenzace je možná v adolescenci (Wheeless, 2011). U tendence k propadlému hrudníku většinou nebývá uváděna spontánní tendence ke zlepšení s věkem, naopak bývá uváděno zhoršení během růstu (Tóth in dungl, 2005, str. 604). Také Scheuermannova choroba a část skolióz vzniká (až) v dospívání.

           Může být též problém odlišit, kdy se už jedná o vadné držení, a kdy jde o "přirozenou" lidskou variabilitu např. ve smyslu geneticky daných tělesných typů - viz. například typologie v souřadnicích astenik (ektomorf), atletik (mezomorf), pyknik (endomorf). Například v definici tělesného typu ektomorf se uvádí plochý hrudník, což je zároveň znak uváděný v definici vadného držení (např. podle Jaroše a Lomíčka). Vzorem správného držení by pak byl typ atletik. Dále například v problému získávání svalové hmoty posilováním se zdá, že do značné míry platí biblické "kdo má, tomu bude přidáno, kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má". Přirozeně svalnatý typ mezomorf silovým tréningem získává rychle další svaly, zatímco přirozeně slabý typ ektomorf (což je i můj případ) svaly získává obtížně a navíc se jeho svaly při posilování snadno přetíží (Janda: Hypermobilita, 2001, str. 3) a místo svalového nárůstu získá bolestivé obtíže. Typ endomorf se zase obtížně zbavuje tuku. To, že mezi lidmi je vysoká geneticky daná variabilita odpovídá tomu, že podle prof. Flegra je člověk již geneticky zamrzlý druh (Flegr, 2006) - právě velká genetická rozdílnost mezi lidmi zabraňuje tomu, aby se z člověka vyvinul nový odlišný druh. Člověk zůstává biologicky přizpůsoben podmínkám, za kterých vznikl. Jak uvádí prof. Lewit, u národů, žijících za primitivních poměrů, se vertebrogenní poruchy (bolesti od páteře) vyskytují jen ojediněle (Lewit, 1972, str. 39). Také americká zemědělská komunita Amišů, která odmítá používat výdobytky moderní techniky (elektřinu, automobily, atd.), je zdravější než ostatní Američané, např. se u nich téměř nevyskytuje obezita. Je možné, že život v podmínkách blízkých těm, ve kterých člověk vznikl, vede k jakési "vývojové kanalizaci", tedy k tomu, že lidé jsou si více podobní, ačkoli genetická variabilita zůstává (zároveň jsou všichni více podobní fyziologickému ideálu). Je zde však možnost, že geneticky málo odolní jedinci by nepřežili (?).

9./31.     Zajímavé je toto cvičení též ve dvojici, kdy jeden je terapeut a druhý je pacient tak, jak to ukazuje na kurzech Dr. Švejcar. Pacient leží na zádech a terapeut tlačí (malíkovým bokem dlaně nebo jen prsty) na horní část hrudní kosti (sterna) směrem šikmo dolů (kaudálně) a k podložce (dorzálně). Pacient se snaží protitlakem udržet sternum nahoře (nestlačené terapeutem) a to i při výdechu. Tímto se dle Švejcara vyvolává "Vojtovská reakce", a to snadněji než při stimulaci prsní zóny, přičemž pacient se aktivně brání tlaku terapeuta (klade aktivní odpor). Je to vidět na OBR 40 (TV PRIMA, 2012, 23.sekunda - viz. Odkazy a videa). "Vojtovská reakce" spočívá v tom, že hrudník zůstává vyklenutý (ventrálně), přičemž dolní žeberní oblouky splynou s trupem, který má tvar hezkého válce, a to od dolního břicha až do dolního hrudníku. Mizí případný rozestup břišních svalů (diastáza).

10./1.       Na otázky kolem dýchání existuje hodně různých názorů a přístupů.

          Kolář (Kolář, 2006, str. 164) se připojuje k dosti široce přijímané populární teorii, že pro pohyb žeber při dýchání je určující sklon osy probíhající středy dvou kloubů, kterými je žebro připojeno k tělu obratle (viz. též Starr, Dalton, 2001, str. 175; Kapandji, 1974, str. 138). Kolem této osy žebro při pohybu rotuje (jako dveře v pantech). U horních žeber se tato osa blíží více latero-laterálnímu (příčnému) směru (elevací žeber se zvětšuje více předozadní rozměr hrudníku - “Pump handle motion”), u spodních žeber se tato osa blíží více dorzo-ventrálnímu (předozadnímu) směru (elevací žeber se zvětšuje více příčný rozměr hrudníku - hrudník se rozšiřuje do stran - “Bucket handle motion”) - viz.  OBR 34  (Kapandji, 1974, str. 139, obr. 15, upraveno). Kolář uvádí, že elevací (zvednutím) horních žeber se zvětšuje předozadní rozměr hrudníku (Kolář, 2006, str. 163, popisek k obr. 10). Zároveň však uvádí, že sternum (hrudní kost) se při fyziologickém náboru stabilizačních svalů pohybuje při tomto předozadním rozšiřování hrudníku pouze ventrálně (dopředu) a nikoli kraniálně (nahoru) (Kolář, 2006, str.163, obr. 11+12 nebo OBR 38 (Kolář, 2009, str14+Kapandji, 1974, str.143, upraveno)). To se zdá být rozporuplné, neboť při Kolářem uvažované elevaci horních žeber ve smyslu "pump handle motion" se přední (ventrální) konce žeber pohybují ventrálně a zároveň kraniálně a protože jsou tam připojeny k hrudní kosti, musí se též sternum pohybovat ventrálně a zároveň kraniálně. Na tom by neměl nic měnit fakt, že dýchací a stabilizační pohyby jsou malé v oblasti manumbria (horní části hrudní kosti) a prvních žeber, největší jsou u nejdelších žeber (především 7. a 8. pár) (Kolář, 2009, str. 14; srovn. Čihák, 2001, str.131-132). Navíc protože orientace zmíněné osy rotace žeber se pro jednotlivá žebra jen postupně mění (Starr, Dalton, 2001, str.175; Kapandji, 1974, str. 138), probíhá "pump handle motion" do jisté míry u každého žebra (i když u horních relativně nejvíce). Tento určitý rozpor by šel částečně vysvětlit tím, že při nesprávném dýchání je kranio-kaudální pohyb hrudníku (včetně sterna) větší než při správném dýchání a není spojen s expanzí hrudníku. Při nesprávném dýchání se hrudník pohybuje jako jeden celek, přičemž dochází k "flekčně-extenčnímu souhybu páteře vycházejícímu především z Th-L oblasti" (Kolář, 2007, str. 8) - neboli zakláníme a předkláníme se až pod hrudní oblastí (tedy v bedrech) a pohyb žeber vůči páteři je malý.

             Vraťme se ještě k OBR 38 (Kolář, 2009, str14+Kapandji, 1974, str.143, upraveno), který se zdá být dosti kontroverzní. Je zřejmé, že Kolář upravuje či modifikuje Kapandjiho schéma hrudníku při dýchání, přičemž rozlišuje fyziologickou a patologickou variantu. Z obrázku například vidíme, že podle Kapandjiho (pravá část obrázku) je při dýchání fyziologický kranio-kaudální souhyb sterna (prsní kosti), zatímco podle Koláře je fyziologický pouze ventro-dorzální souhyb sterna (který Lepšíková (instruktorka DNS) označila za "páčivý"). 

            S předchozím souvisí další kritická poznámka, která se týká toho, že Kolář zařazuje skalenové svaly mezi pomocné (auxiliární) dechové (Kolář, 2006, str.165 a str.169). Avšak moderní práce řadí skalenové svaly spolu s parasternální částí mezižeberních svalů mezi primární dechové svaly (při klidovém dýchání) nikoli pomocné (Starr, Dalton, 2001, str. 179; De Troyer, Estenne, 1984; De Troyer, Kirkwood, Wilson, 2005, str. 744), přestože dříve byly skalenové svaly za pomocné považovány. Na jiném místě i sám Kolář cituje tyto moderní výsledky (Kolář, 2009, str. 19). Citované práce používají EMG s jehlovými elektrodami místo dříve používaných povrchových elektrod. Uvedené svaly se účastní zvedání horních žeber. 

            Podívejme se, co k tématu říkají další dva autoři stěžejní pro tento text. Švejcar rozlišuje dýchání klidové (při odpočinku), zátěžové (při zátěži) a krizové (za stresové situace). Zátěžové dýchání se má aktivovat při správně prováděném tělesném cvičení (a to zřejmě jeho fyziologická varianta, neboť Švejcar rozlišuje ještě náhradní stereotyp zátěžového dýchání). Podle Švejcara jsou v rámci zátěžového dýchání dechové souhyby synchronní v prostoru břicha i hrudníku (nedochází k tzv. dechové vlně) a jsou omezeny dole linií horních předních kyčelních trnů a nahoře linií prsních bradavek (Švejcar, Šťastný, 2013, str. 29). Do horního hrudníku se dýchání posouvá až při krizovém dýchání. Oproti tomu Čápová považuje dechovou vlnu za jakýsi fyziologický základ (bazální podprogram) a při této dechové vlně "se v pokračujícím nádechu kraniálním směrem (směrem k hlavě) rotují postupně všechna žebra" (Čápová, 2008, str. 60; Čápová, 2016, s. 138). Je zde tedy dosti zřetelná neshoda. Podle paní Čápové 90% vertebrogenních pacientů (tj. pacientů s bolestmi zad) má tzv. horní dýchání, tzn. že dýchají jako astmatici: zvedají celý hrudní koš v nádechu a celý ho povolí ve výdechu, přičemž  horní žebra jsou "spečená" a skoro se nepohybují (míněno zřejmě vůči páteři). Dále je pro ně (dle Čápové) typické, že nepracující břišní muskulatura umožňuje velké otvírání dolní apertury hrudního koše (zvětšuje se výrazně obvod dolního hrudníku), protože bránice přetlačuje obsah břicha (zejména) do stran ("lateralizace hrudníku") - dolní žebra jsou pak odchlíplá či odstávající (dýchají jenom těmato "žábrama") a vzniká tzv. pseudoharrisonova rýha. Správně se na začátku nádechu sice dolní žebra trochu otevřou (hrudník se trochu "lateralizuje" do stran), ale neotvírají se ("nelateralizují") do nekonečna, protože břišní svaly uchopí a pojistí tu dolní hrudní aperturu (otvor) a ten nádech se může šířit dál nahoru (rozvinuje se horní část hrudníku). Podle konfigurace hrudníku poznáte, jak kdo dýchá (Čápová): ten kdo dýchá opravdu dobře, má široká ramena a úzký dolní hrudník (Čápová), dolní žebra mu nevylézají ven. Naopak když je stav úplně nejhorší, mají pacienti ramena v protrakci - předsunutí (tzv. rohlíková ramena) a v elevaci - zvednutí (vysoká ramena). Dech je základem úspěchu, protože když budete špatně dýchat, tak nemůžete mít žádný výkon (Čápová).

             Další problém, se kterým se tři výše uvedení autoři, zdá se, nezabývají, je to, že bývá uváděno, že dýchací mechanika má být (dost výrazně) odlišná u žen a mužů. Např. Kapandji uvádí, že u žen je horní hrudní dýchání s maximálním rozsahem pohybů v horním hrudníku, který se zvětšuje v předozadním směru. U dětí má být břišní dýchání a u mužů dolní a zároveň horní hrudní dýchání (Kapandji, 1974, str. 156).

            Vraťme se ještě k prof. Koláři a otázce správného "napřímení", ve kterém by člověk měl i dýchat. Kolář kritizuje tzv. "Brüggerův sed" s modelem tří ozubených kol (viz. OBR 30 (Kolář, 2007, str. 6, obr. 1)) hlavně v tom, že Brügger doporučuje "zvednutí hrudního koše" (Kolář, 2007, str. 7, popisek k obr. 2). Kolář přidává k tomuto modelu čtvrté ozubené kolo (Kolář má v modelu "o kolečko navíc" - viz. OBR 31 (Kolář, 2007, str. 7, obr. 2)), které má zřejmě představovat hrudník a doporučuje naopak snahu o "napřímení hrudní páteře při současném maximálně kaudálním (dolním, výdechovém) postavení hrudníku" (Kolář, 2007, str. 7, popisek k obr. 2). Zdá se však, že toto "kaudální postavení" by se mělo týkat jen dolní části hrudníku, horní část hrudníku (včetně prsní kosti) by měla být opravdu "zvednutá" tak, jak to doporučuje Brügger. Hrudník by se měl maximálně "rozevřít". Vše je zobrazeno na animovaném obrázku na konci oddílu "Vadné držení těla".

               Ještě jeden pojem prof. Koláře je dle mého názoru dosti diskutabilní. Jde o tzv. "inverzní způsob kontrakce bránice" (Kolář et al., 2009, str. 142-143), který má být typický pro patologickou situaci - punctum fixum tvoří centrum tendineum a směr tahu bráničních vláken je dostředivý (směrem k centru tendineu), což má vést k vtahování hrudníku. Zatímco při fyziologické situaci svalový tah bránice směřuje k žebrům a páteři (které tvoří punctum fixum), čímž se centrum tendineum pohybuje kaudálně (dolů). Nesrovnalost je třeba v tom, že ona "inverzní funkce" se podle některých autorů (Kapandji, 1974, str. 146) vyskytuje v druhé části fyziologického nádechu, kdy při fixovaném centru tendineu bránice zvedá žebra a tím rozšiřuje hrudník nikoli vtahuje. To je uvedeno na jiném místě i ve výše citované knize prof. Koláře (Kolář et al., 2009, str. 256-257). Další věc, která pravděpodobně není známa, je otázka, jestli při expanzi hrudníku při fyziologickém nádechu se více uplatňuje (dostředivý) svalový tah bránice nebo zda větší úlohu hraje bránicí zvýšený nitrobřišní tlak, který se přenáší přes tzv. zónu apozice bránice ("zone of apposition", zóna přiléhání bránice k hrudní stěně - bránice se totiž upíná k hrudní stěně hodně tangenciálně) na hrudní stěnu, která je tímto tlakem roztlačována ve smyslu rozšiřování hrudníku. V tomto smyslu někteří autoři preferují mechanismus svalového tahu (Kapandji, 1974, str. 146), jiní mechanizmus tlakového roztlačování hrudníku přes zónu apozice (Starr, Dalton, 2001, str. 177). Druhý z těchto mechanizmů navíc nabízí pohled, kdy punctum fixum není ani na úponech bránice ani na centru tendineu - synchronně dochází k tomu, že centrum tendineum poklesává dolů a současně se hrudník v místě úponů bránice rozšiřuje (všemi směry). V knize prof. Koláře je věc diskutována na schématu "schéma mechanizmu působení bránice na dolní žebra" (Kolář et al., 2009, str. 256-257). K tomu ještě jednu poznámku: "inverzní způsob kontrakce bránice" se vlastně používá v jednom mechanizmu, který je dle Koláře velmi důležitý. Jde o to, že pokud se centrum tendineum bránice opře o vnitřní orgány, pak lumbální (bederní) část bránice (upínající se na bederní obratle) vytahuje bederní páteř čili dělá distrakci (roztažení) bederní páteře, čímž odlehčuje přední sloupec bederní páteře (což je dle Koláře strašně důležitá ochranná funkce). Bez této neustálé přední kontroly držící páteř zepředu (např. když se ohneme chybně, tzn. když se nadechneme nahoru a nezatlačíme bránici), se při flexi (předklonu, ohnutí) nebo extenzi (záklonu) jakoby páteř "zlomí", přičemž např. při ohnutí obratle vytlačují tu ploténku, jako když si kousnete do hamburgru a ta hořčice (plotýnka či její jádro) vám vypadne dozadu. Zato s touto přední kontrolou nemusí mít podle Koláře ani ohnutí nebo záklon tak nepříznivý biomechanický dopad (video Posturálne funkcie a ich význam v športe (čas 1:09:30 + 23:32)).

              Mgr. Michal Truc (instruktor DNS) zmiňoval, že DNS není "dýchání do břicha", ale je třeba, aby se při nádechu rozšiřovalo břicho i hrudník zároveň všemi směry. Michal Truc uvádí dvě základní chyby při dýchání: 

1) Chyba číslo jedna: Říká se jí též "horní typ dýchání" či až "paradoxní dýchání" (viz. též např. Lewit, 2001, str.141-142). Vypadá to tak, že při nádechu mi bránice zvedne žebra (hrudník se nerozšíří, ale celý se zvedne vůči bránici) a břicho se mi vsaje dovnitř (břicho se paradoxně vtahuje, místo aby se rozšířilo), čímž se hrudník odseparuje od pánve. Jde vlastně o tzv. syndrom přesýpacích hodin (v oblasti břicha je trup zúžen - jakoby zaškrcen) a zároveň jde o tzv. syndrom rozevřených nůžek (pánev (dno válce) a hrudník (víko válce) nejsou nad sebou, ale jsou rozpojeny ve smyslu "rozevřených nůžek" (viz. OBR 56 - dole)).

2) Chyba číslo dvě: Jde o "opačnou" chybu. Tentokrát se břicho rozšíří (či spíše vyboulí), ale (dolní) hrudník se mi zdrcne (zůstane sevřený, nerozšířený). Při této chybě člověk dýchá (jen) do břicha, a to dopředu. Je důležité, aby se při dýchání rozvíjel i ten hrudník (a to podle Truce od první pikosekundy toho nádechu). Také je důležité umět dech nasměrovat ne jen dopředu do břicha, ale též dozadu pod dolní žebra (a v místě dolních žeber - dýchat do zadní stěny hrudníku (Jarošová, 2003, str.16)) - tam má dle Koláře většina chronických vertebropatů "němé místo" (není schopno se tam rozšířit, nadechnout). Michal Truc zmiňoval, že tuto chybu si vycvičí občas lidé při chybném vedení při cvičení DNS při snaze "dýchat do břicha a tlačit do břicha". Vycpou to břicho a srazí (stáhnou) si ten hrudník. Břicho se vyboulí a odseparuje se od hrudníku. I Švejcar uvádí, že "závažnou chybou je propad sterna (hrudní kosti) za současného vyboulení dolního břicha" (Švejcar, Šťastný, 2013, str.43). Když je kostální (=žeberní) dýchání nedostatečné, převažuje dýchání břišní, čili nádech jde pouze do břicha a dechová vlna nepostupuje výše do hrudníku (Vojta, Peters, 1995, str. 162, 99 [2010, str. 162, 97]; Čápová, 2008, str. 56). Srovnej též s poznámkou číslo^24/5.

                O jedno z možných znázornění správného a špatného dýchání se autor pokusil na následujícím videu zde (tak nějak to ukazoval na kurzu Dr. Tomáš Rychnovský (žák prof. Pavla Koláře)).                   

Cvičení

11./18.         U tříměsíční polohy v leže na břichu existuje rozdílný názor na to, jak daleko mají být při opření lokty před rameny. Podle Švejcara má být centrum opření  přibližně pod ramenem s malým předsunutím (Švejcar, Šťastný, 2013, str. 70). Zato Kolářova škola doporučuje větší předsunutí lokte dopředu i do strany, což je patrné například na obrázku v brožuře pro pacienty (Kobesová, Oplová, Míková, Kolář, 2014). Otázkou pro autora je, do jaké míry by se při tomto cviku měl již uplatňovat tzv. skapulohumerální rytmus, tedy jestli a do jaké míry by již lopatka měla být (zevně) rotována. Zvedání paže je totiž provázeno rotací lopatky, při které se kloubní jamka pro pažní kost otáčí nahoru. Tomu se říká skapulohumerální rytmus a jsou na něj různé názory. V této souvislosti je pro autora otázkou, proč Kolář u testu polohy na čtyřech (poloha medvěda) uvádí jako projev insuficience (tedy jako chybu), že "dolní úhly lopatek jsou zevně rotovány" (Kolář et al., 2009, str. 55-56). Totéž uvádí Kolář jako chybu při extenčním testu (např. Kolář, Lewit, 2005, str. 274). V případě, že se opíráme o horní končetinu v poloze tříměsíční nebo v poloze medvěda, kloní se autor k názoru, že lopatka by již měla být trochu zevně rotována ve srovnání s pozicí, kdy vnitřní hrana lopatky je rovnoběžně s páteří. V opačném případě dle autora hrozí páčení v ramenním kloubu. Tímto páčením si např. (subakromiální) "impingement syndrom" více způsobujeme, než ho léčíme.

12./32.         U tříměsíční polohy v leže na břichu (poloha pasení koníčků) píše prof. Kolář, že pacient se opírá o lokty (o mediální epikondyly humeru) a "při jejich zatlačení do podložky zvedá hlavu s úmyslem pohybu vpřed v podélné ose těla" (Kolář, 2007, str. 9; Kolář et al., 2009, str.237-238). Tento "úmysl pohybu" je zřejmě součástí toho, čemu Čápová říká "princip lokomoční" nebo "princip lokomoce": cvičíme v polohách, ve kterých se vyvíjí lidská lokomoce (tedy schopnost aktivního pohybu z místa na místo), přičemž je ve cvičební terapii vždy přítomen prvek pohybu vpřed. Při cvičení tam vždy musí být ten lokomoční projev, tzn. takové to napřímení, to vytažení někam dopředu. 

               Kromě "principu lokomoce" zmiňuje Čápová též s ním související "princip hierarchie" (Čápová, 2016, např. str.155). Součástí tohoto principu je názor Čápové, že první bazální posturální program, který se u vyvíjejícího se dítěte objevuje, je stabilizace lopatky, která se při tom zanořuje do svalové tkáně. K tomu se pak postupně hierarchicky přidávají další bazální posturální programy. Proto při terapii nemůžeme obrátit svoji pozornost jen například na dolní končetiny nebo jen na dolní trup, ale "aktivaci posturálního systému vždy zahajujeme oporou o horní končetinu" (Čápová, 2016, str.156). Začínáme tím, že zařadíme horní končetinu jako opěrnou. Když jsme např. na čtyřech, pak nemáme mít ruku pod ramenem, ale musíme jí mít malinko do strany a ještě malinko dopředu, pak dochází k té správné centraci ramenního kloubu (obecně je důležité, že opěrné body končetin musí být vždy laterálně od osového orgánu). Rozvoj opory o horní končetinu je vývojově nadřazen rozvoji cílené úchopové a manipulatorní funkci ruky a opora o horní končetinu je nadřazena opoře o dolní končetinu (Čápová, 2016, str.159).

13./6.         Kabelíková a Vávrová uvádí, že "v hrudní páteři nelze provést za fyziologických podmínek záklon - hrudní kyfózu lze zmenšit, nikoliv však zcela napřímit" (Kabelíková, Vávrová, 1997, str. 217). Je ovšem otázka, je-li pak terapie dostatečně účinná. S nenapřímením hrudní páteře (hlavně v dolní části hrudní oblasti) souvisí postavení celého hrudníku zejména ve smyslu "nádechového" postavení (opět hlavně v dolní oblasti hrudníku) s odstávajícími dolními žebry. Šafářová uvádí, že nedaří-li se změnit pozici hrudníku, může celá terapie selhat.

            Nicméně i když se nedaří (např. u staršího člověka) výrazně změnit vadné držení těla (nádechové postavení hrudníku, (infantilní) kyfózu), je možno se snažit alespoň naučit zapojit svaly tak, aby se snažily o napřímení, a tím pacient získal klíč ke zmenšení případných obtíží. Opakem toho je situace, kdy je člověk "uzavřen" v jednom typu stereotypní špatné stabilizace (Kolář). Pacient nemusí mít ideální (bazální) držení těla, ale musí mít schopnost kontroly toho držení (Kolář).

14./24.         V této poznámce se autor pokusí naznačit své pochopení toho, jak Vojta vysvětluje to, že tah některých mohutných svalů (např. trapéz, rombické svaly nebo široký sval zádový) upínajících se na páteř (tah probíhá ve frontální rovině) způsobuje napřímení páteře (které probíhá v sagitální rovině). Vojta například píše : Dolní část trapézového svalu (pars ascendens m. trapezius) má přes oslovení autochtonního svalstva ve spodní torakální (hrudní) oblasti páteře silný extenční (napřimující) vliv na tzv. infantilní kyfózu ( Vojta, Peters, 1995, str. 42 [2010, str. 41]). Přitom tah trapézu přitahuje páteř k lopatce (rameni) nikoli lopatku k páteři - směr tahu svalu je nasměrován distálně (tedy "od těla") (Vojta, Peters, 1995, str. 26 [2010, str. 26] - ze zákona akce a reakce ovšem plyne, že je současně přitahována lopatka k páteři i páteř k lopatce, a to stejně velikou silou - jde však o to, jestli se při tom dříve pohne lopatka nebo páteř). Trapéz patří mezi široké a ploché svaly. Na páteři se trapéz upíná na trnové výběžky obratlů. Vojta uvádí, že tento sval má schopnost se aktivovat segmentálně (metamericky) tedy v jednotlivých provazcích směřující k jednotlivým obratlům. Aktivuje-li se takový provazec, táhne za trnový výběžek určitého obratle a působí tak na tento obratel rotačně (např. Vojta, Peters, 1995, str. 43 [2010, str. 43]; Vojta, Peters, 1995, str. 134 [2010, str. 134-135]; Vojta, Peters, 1995, str. 139 [2010, str. 138]). Tím, že se jeden obratel trochu otočí, se autochtonní muskulatura kolem tohoto obratle dostane do protažení, což vede k její kontrakci. To je důležitý obecný princip: jakékoli protažení autochtonních svalů vede zpětně k jejich kontrakci (Podle Čápové to Vojta nazývá "streč-generátor" (Čápová, 2016, str. 103)). Tento princip platí v slabější míře i u všech ostatních svalů. Tato kontrakce autochtonních svalů zádových (souhrně se nazývají vzpřimovač trupu - musculus erector trunci - protože při oboustranné akci vzpřimují (zaklání) trup) zabraňuje další rotaci obratle (respektivce rotuje obratel opačným směrem) a působí vlastní extenzi (zaklonění) páteře - jde například o ty složky vzpřimovače trupu, které mají šikmý (diagonální, příčný) průběch - například tzv. transverzospinální systém (musculus semispinalis, musculi multifidi, musculi rotatores), jehož vlákna jdou od příčných výběžků obratlů šikmo vzhůru k trnovým výběžkům vyšších (kraniálnějších) obratlů - tyto svaly při jednostranné akci zároveň zaklání, uklání i rotují páteř. Pohyb se neomezuje jen  na jeden segment, ale šíří se "domino efektem" (Čápová) obousměrně po celé délce páteře (Čápová, 2008, str. 26-27). Autochtonní muskulatura páteře (tedy nejhlubší vrstva zádových svalů) se takto podílí na dynamické stabilizaci páteře, která chrání páteř (a míchu) před dislokací (posunutím ) některého obratle páteře vlivem tahu mohutných svalů povrchovějších vrstev (Čápová, 2016, str. 103) nebo pasivním vlivem přicházejícím zvenku ( Vojta, Peters, 1995, str. 96 [2010, str. 96]). Tyto autochtonní svaly jsou hustě protkány vazivem (proto se jim říká též dynamická ligamenta - dynamické vazy) a při jejich protažení se protáhne též toto vazivo, které se napne jako luk a uloží se v něm tak energie, která se zpětně uvolní při kontrakci těchto svalů. Kontrahuje-li se tato svalovina například na levé straně, dostanou se svaly na pravé straně do protažení, což vyvolá jejich kontrakci, čímž je uvedena do protažení pro změnu svalovina na levé straně, což opět vede k její kontrakci atd. (jde o automatický autoregulační servomechanismus -  Vojta, Peters, 1995, str. 99 [2010, str. 96-97]). V autochtonních svalech páteře byla prokázána aktivita již při pouhé představě pohybu (Čápová, 2016, str. 103) a přestože je neumíme svévolně ovládat, každý pohyb zde začíná i končí (Čápová, 2016, str. 103). Jako ilustraci k této poznámce použijme obrázek cvičení v tříměsíční poloze na bříšku OBR 44 (Kolář, 2007, str.9, obr.7).

15./23.         Čápová píše, že výborným indikátorem kvality (správnosti) pletencové práce v oblasti horních končetin je inaktivita (relaxovanost) horní části trapézového svalu a přední části deltového svalu během opory o horní končetinu" (Čápová, 2008, str.110; Čápová, 2016, str.84-85). Zdá se tedy, že např. po sportování je lepší cítit namoženou zadní část deltového svalu než jeho přední část.

16./26.         Následuje několik poznámek týkajících se nejranějšího vývoje dítěte v poloze (zejména) na zádech - viz. OBR 35 (Dvořák, Vařeka, 1999, obr. 2-6, upraveno). Pro novorozenecké období (1. měsíc života) je typické tzv. holokinetické stádium vývoje (viz. hned první záběry miminka hned na začátku DNS-Videa https://www.youtube.com/watch?v=wYYoJVifvjQ&feature=youtu.be). Jak již sám název napovídá (holos celý, kinesis pohyb - z řečtiny) vyznačuje se toto období celkovými, holokinetickými, globalizovanými, generalizovanými pohyby, které jsou iradiovány ("vyzařují") do celého těla (včetně aker - například ručičky) (Kolář). Podle Koláře je například strašně důležitá věc, že již v novorozeneckém stádiu má dítě schopnost otevřít ručičku (pomalu - tonicky) v rámci spontánní aktivity (tedy když dítě sledujeme při těch jeho holokinetických pohybech), přestože většinu času má ručičku zavřenou do pěstičky (podobně i jiné převažující prvky držení nesmí být trvale fixovány). Zmíněné holokinetické pohyby jsou pomalé (tonické), neplynulé, střídavé (střídá se extenze s flexí, vnitřní rotace s vnější rotací apod.) (Kolář; Cíbochová, 2004, str.293), kdy se buď jedna celá končetina flektuje (ohýbá) nebo extenduje (natahuje), a to buď střídavě (levá končetina provádí opačný pohyb než pravá končetina) nebo oboustranně (vidíme obě končetiny flektované nebo obě extendované) - u horních končetin jde o mávavé, "kraulovací" pohyby, u dolních o pohyby kopavé (Čápová, 2016, str.43; Cíbochová, 2004, str.293). Je to v podstatě jen "reflexní" hybnost (Čápová, 2016, str.43) neboli tzv. spontánní aktivita mozku (Kolář) (nejde o cílenou reakci na smyslové podněty na základě nějaké emoce a snahy něčeho dosáhnout), která je obsahově chudá až steretypní (Čápová, 2016, str.42).

         Dítě je (stejně jako v poloze na břiše) pasivně uloženo v asymetrické nestabilní nestálé poloze (Dvořák, Vařeka, 1999, str.86). Není schopno zpevnit trup a provést například aktivní úchop či jiný cílený pohyb. Hlavička je otočena k jedné straně, přičemž dítě má svou oblíbenou stranu, kterou preferuje. Je to tzv. predilekční držení hlavy, které je fyziologické do 6. týdne života, nesmí však jít o tzv. fixovanou predilekci. To znamená, že dítě musí být schopno aktivně otočit hlavičku na druhou stranu (nebo alespoň do střední roviny) (Kolář et al., 2009, str.96). To lze otestovat například tak, že dáme dítěti před oči naši dlaň (zakryjeme mu výhled). Pokud dítě aktivně (bez pomoci) neotočí hlavičku na druhou stranu (alespoň krátkodobě), hovoříme o fixované predilekci (Kolář). Při tomto testu je též důležité sledovat, jestli má dítě alespoň velkou snahu (potřebu, motivaci) otočit tu hlavičku ("chce", ale "nemůže" - do dítěte se jakoby iradiuje "nervozita") - pak má sice fixovanou predilekci, ale téměř jistě nebude mentálně postižené (Kolář; Kolář et al., 2009, str.96-97). Kolář říká, že i když má dítě fyziologickou predilekci (hlavu rotovánu k jedné straně), nemělo by při tom mít výraznou (moc velkou) konkavitu trupu (stočený, vychýlený trup) (což je často spojeno s tortikolis). Vojta však uvádí, že novorozenec na zádech má celou páteř v lateroflexi (uklonění) (Vojta, Peters, 2010, str.10). Když novorozenec otáčí hlavu, otáčí s hlavou (a s očima) i tělo, tedy otáčí se jakoby "en bloc" celým tělem, což je v souhlasu s globalizovaností pohybů (izolované pohyby (např. hlavy nebo očí nebo končetin) vznikají později) (Kolář et al., 2009, str.96). To znamená, že rotace hlavy je spojená s rotací celého trupu, který se tím dostává trochu na bok (Cíbochová, 2004, str.293) - rameno a polovina pánve na jedné straně (na záhlavní straně) jsou lehce nadzdviženy od podložky (hlava a tělo jsou stočeny ke straně) (Vojta, Peters, 1995, str.108 [2010, str.109-110]). Proto dítě neleží na zádech symetricky, nýbrž na velmi úzké úložné ploše, a proto je to poloha nestabilní (Vojta, Peters, 1995, str.108 [2010, str.109-110]; Cíbochová, 2004, str.293). Predilekce souvisí také s tím, že dítě v 1. měsíci ještě není schopno dlouhodobé optické fixace. Musí však mít schopnost krátkodobé optické fixace (3-5 sekund), tedy mezi dítětem a nabízeným předmětem musí vzniknout krátkodobá optická interakce (Kolář; Kolář et al., 2009, str.96).

          V novorozeneckém období je hrudník v inspiračním (horním) postavení (Kolář), podle autora je však přesnější říci, že "dolní žebra jsou v inspiračním postavení" (Magdaléna Lepšíková, Motol) (a (naopak) v horní části není hrudník rozvinutý). Hrudník má trychtýřovitý, kuželovitý tvar, tedy je nápadně větší kaudální obvod hrudního koše (tedy obvod dolní části hrudníku) než obvod jeho horní části a břicho je nápadně veliké, vyklenuté, vyvalené (břišní svaly jsou neaktivní) - dítě má "břicho jako balón" (Čápová, 2008, str.29-30; Kolář). Uveďme některé další prvky, které jsou v novorozeneckém období převažující (ale nesmí být zcela fixní - dítě je musí být schopno změnit). Dítě má predilekci hlavy (hlavu k jedné straně) a také převažuje reklinace hlavy (mírné zaklonění hlavičky), která ale opět nesmí být při spontánním chování dítěte fixovaná (Kolář et al., 2009, str.97). Například v ramenních kloubech je dominantně addukce (připažení), vnitřní rotace, protrakce (ramena posunutá dopředu) a elevace (zvednutí ramen - proto dítě vypadá, jako by nemělo krk (Čápová) - krk prakticky není vidět (viz. např. obrázek zde)). V loktech převažuje flexe (ohnutí, skrčení) a pronace (předloktí zrotované palcem k tělu). V zápěstí převažuje ulnární dukce (uklonění na malíkovou stranu) a palmární flexe (ohnutí směrem "dlaňovým"). Paleček je uzavřen v ruce (paleček je v addukci a flexi a je zavřený v dlani ve skrčených prstíčkách - v "pěstičce") (Čápová; Kolář et al., 2009, str.97). K popsanému držení horní končetiny se jakoby vrací např. pacienti po cévní mozkové příhodě (CMP) a také platí, že dítě je tím více postižené, čím je jeho držení blíže tomuto vývojově "nejnižšímu" novorozeneckému držení (Kolář). V případě popisu převládajícího držení dolních končetin lze zjistit určitou neshodu:  Kolář uvádí v kyčelním kloubu flexi (přednožení), abdukci (unožení) a zevní rotaci (Kolář et al., 2009, str.97). Čápová však uvádí, že u novorozence převládá vnitřní rotace v kyčlích (možná je to však omezeno na polohu na břiše). Čápová píše v kapitole s názvem "Novorozenec v poloze na břiše", že "častá divergence (rozbíhavost) bérců svědčí pro převažující vnitřní rotace v kyčelních kloubech" (Čápová, 2008, str.31) - děti prý často melou těma nožkama jakoby od sebe těma chodidýlkama, tzn. dělají tu divergenci (rozbíhavost) bérců (Čápová). Určitá nejasnost se týká převahy abdukčního (tedy nikoli addukčního) držení v kyčelních kloubech (při současné flexi v kyčlích i kolenou), kterou uvádí Kolář i Čápová ( i Vojta). Nejasnost je však v tom, že v novorozeneckém období má dominovat svalstvo tonického systému (tedy svaly s tendencí ke zkrácení) (Kolář et al., 2009, str.97), avšak mezi tonické svaly patří adduktory kyčle nikoli abduktory (Kolář In Liebenson, 2006, str. 539). Abdukce v kyčelních kloubech by měla být zhruba 45 stupňů (tedy úhel mezi femury zhruba 90 stupňů), výraznější abdukci považujeme za patologii svědčící o hypotonickém syndromu - dítě je jakoby "rozpláclé", protože dolní (pokrčené) končetiny jsou rozjeté do hyperabdukce (Kolář; Kolář et al., 2009, str.97). Páteř má fyziologickou kyfotizaci spojenou s anteverzí pánve (náklonem pánve dopředu - je tedy výrazné prohnutí v bedrech) (Kolář). Kolena jsou typicky ve flexi (Kolář et al. 2009, str.97), Vojta uvádí v poloze na zádech "lehké ohnutí v kolenou" (Vojta, Peters, 2010, str.10). V kotnících podle Čápové převažuje everze (neboli valgozita - vytočení nohou laterálně ploskami ven, tedy na stranu fibuly) (Čápová, 2008, str.31) (podle Koláře ještě není calcaneus pod talem) (OBR 50 (https://prozdravenohy.cz/?p=205 (upraveno))).

        Co se týče úrovně řízení pohybu uplatňuje se v novorozeneckém období nejnižší úroveň, tedy úroveň míšní a kmenová, která nedokáže vytvářet svalové koaktivace (mezi svaly s opačnou funkcí tj. mezi agonisty a antagonisty) (Čápová, 2008, str.29). Tedy na každém kloubu pracují v jednom okamžiku např. buď jen flexory nebo jen extenzory - nedochází k jejich současné aktivaci (koaktivaci), tedy k jejich synergické spolupráci, která umožňuje stabilizaci tělních segmentů (zpevnění a vyvažování - např. stání na jedné noze) a cílenou hybnost (např. úchopovou funkci - ta vyžaduje schopnost nejdříve zpevnit trup, tedy zpevnit (zafixovat) začátky svalů, které hýbou končetinami). Tato schopnost svalové koaktivace se začíná objevovat kolem 4. - 6. týdne života, což je umožněno tím, že řízení pohybu se dostává na vyšší (suprakmenovou) úroveň (Čápová, 2016, str.45). Podle Švejcara existují dvě možnosti řízení chování antagonistů: reciproční inhibice (páčení na kloubu, statická stabilizace) nebo reciproční facilitace (kloubní centrace, dynamická stabilizace). Novorozenec má dostupnou jen reciproční inhibici, což znamená, že např. flexory (reflexně) tlumí extenzory a extenzory tlumí flexory, což vede k tomu, že jeden ze svalů zvítězí (druhý kapituluje) a kloub sklouzne do krajní pozice, kde tvrdě narazí do vaziva nebo kostěné zarážky (dojde k páčení), tedy kloub je zajištěn jen pasivní vazivovou strukturou (je zavěšen do vaziv). Na konci prvního měsíce života se u miminka začíná uplatňovat reciproční facilitace, což znamená, že např. zapojení flexorů (reflexně) usnadňuje zapojení extenzorů a zapojení flexorů usnadňuje zapojení extenzorů, což vede k tomu, že aktivují-li se např. koncentricky flexory, je prováděná flexe pod kontrolou extenzorů, které se aktivují excentricky. Naproti tomu při reciproční inhibici jsou svaly "zablokované v koncentricitě" (podle Švejcara používal termín "blokáda v koncentricitě" Alois Brügger), tzn. umí se jen zkracovat (kontrahovat se koncentricky - což vede až k jejich "vazivovatění" a zkracování) nebo se úplně vypnout - neumí se aktivovat excentricky. Když takový sval zaodporujete a přetlačíte ho, tak on kapituluje a vypne - je to něco jako "fenomén sklapovacího nože" u spastiků (Švejcar). V případě reciproční facilitace dochází k tomu, že ještě před tím než působením např. flexorů kloub narazí do kloubních ligament (vaziv), začne být brzděn extenzory, které to přibrzdí a změkčí doraz do těch ligament. Čápová uvádí příklad toho, jak to vypadá, když nefunguje tato koaktivace (reciproční facilitace), konkrétně když si přeležíme ruku. Tedy když si během spaní přeležíme ruku a chceme např. zaklapnout budík, tak si místo toho dáme facku (díky nevyváženosti sice rukou vystartujeme, ale bez kontroly opačně působících svalů). Důležitost excentrické práce svalů zdůrazňuje i Kolář (např. ve videu "Posturálne funkcie a ich význam v športe" - např. v čase 50:50 a 52:30); viz. též Kolář et al., 2009, str. 459-460): Například břišní svaly (například musculus transverzus abdominis (příčný břišní sval)) se nesmí hned aktivovat koncentricky nebo izometricky, ale musí se nejdříve (excentricky) rozvinout (působením pístové (inspirační) funkce bránice, která zvyšuje nitrobřišní tlak) a až pak teprve stabilizovat trup, tzn. nesmí tam být předčasná aktivita (koncentrická či izometrická) břišních (nebo i zádových) svalů (porucha timingu). Podobně je to se zádovými svaly: když se podíváte na záda vzpěrači, tak než zvedne činku, dojde k tomu, že jeho zádové svaly se excentricky rozvinou (rozšíří a oploští - k tomu je potřeba aktivita jejich antagonisty (protihráče), kterým je nitrobřišní tlak (aktivita hydrobagu)) a pak teprve stabilizují - nemají tu koncentrickou kompresivní sílu, která přetěžuje zadní sloupec páteře (ploténky). To je třeba se naučit, jinak obrovská paravertebrální aktivita vede k "salámové" struktuře a funkci zádových svalů (paravertebrální svaly vypadají jako dva velké salámy či uheráky po stranách páteře - jsou hypertrofické - a to s maximem v Th-L přechodu OBR 43 (Kolář in Rokyta, 2006, str.638, obr.8)) a díky jejich neustálé izometrické aktivitě jsou hodně fibrotické ("vazivovatí"). Vzpěrač, který musí mít optimální postůru, aby maximalizoval výkon, tyto "salámy" nemá (Kolář) (jiné je to u sportů, jako je např. tenis, volejbal či basketbal, kde hráč nemusí mít optimální stabilizaci, protože se hraje spíše např. o přesnost než o maximalizaci nějakého měřitelného parametru (tíha činky, výška skoku atd.)). Kolář považuje za neslučitelný s "ideální" posturou (u nás tradiční) sokolský pohled na správné držení těla, který nám říká: dávejme lopatky k sobě, vystrkujme prsa a vtahujme(zastrkujme) břicho (aktivujme břišní svaly "in", a ne "out") (Kolář et al., 2009, str. 41; video Posturálne funkcie a ich význam v športe (čas 48:34)). Kolář říká, že budu-li aktivovat břišní svaly "in", nikdy nezvednu nejtěžší činku či nehodím nejdál oštěpem (video Posturálne funkcie a ich význam v športe (čas 54:53)).

               V novorozeneckém stádiu je vybavitelná celá řada tzv. primitivních (novorozeneckých) reflexů (mezi nejznámější patří úchopový reflex ruky). Mezi primitivními reflexy zaujímá velmi důležité postavení tzv. Moroův reflex (Moro kinéza), který je vybavitelný v leže na zádech především v prvním měsíci života. Jedná se o vždy stejný jeden celostní pohyb - "úlekovou reakci" (Čápová), tělo se chová, jako by to byl jeden sval bez schopnosti diferenciace (Švejcar). K této úlekové reakci vedou jakékoli (téměř banální (Čápová)) podněty vnitřního i zevního prostředí, pokud jsou "nadprahové" (neadekvátní - nadměrné) - např. tlesknutí, změna osvětlení, podtržení prostěradla - trhnutí podložkou. Moroův reflex má dvě fáze (Vařeka, 2006, str.77): v první fázi jde o rychlé rozhození paží (rozpažení) do abdukce, zevní rotace spolu s otevřením rukou (tedy dojde k zaujmutí držení horních končetin, které je přesně opačné než převažující novorozenecké držení (Čápová)). V druhé fázi dojde k "objímací reakci" (objímací pohyb paží) a dítě se často rozpláče. Důležitá je i reakce dolních končetin, na kterých nastane po krátké prodlevě flexe (skrčení). Podle Čápové je Moro kinéza velmi dobrým ukazatelem fyziologického vývoje organizmu a pediatři by ji měli vyšetřovat. Vyšetřuje se symetrie odpovědi končetin (je-li na jedné končetině odpověď výrazně menší, svědčí to pro (budoucí) "hemisyndrom") a přítomnost flekční odpovědi dolních končetin (Kolář, Čápová).

               Mezi 4.-6. týdnem života se u dítěte začne objevovat schopnost dlouhodobé optické fixace (Kolář et al., 2009, str.97), ukážete-li dítěti nějaký předmět (hračku). A od 6. týdne se začne objevovat tzv. "generalizovaný úchop" (Kolář), který je iradiován jakoby na celé tělo: dítě zavře obě ruce i obě nohy, otevře pusinku a vidíme i "zájem očí" - jako kdyby chtělo ten předmět, který dítě opticky fixuje, uchopit rukama, nohama, pusinkou i očima. Opravdu uchopit předmět ale ještě nemůže, protože ještě nemá úchopovou funkci (ta se začíná rozvíjet kolem 3. měsíce života). Dle Koláře je to též důležité při vyšetření - nepřítomnost tohoto generalizovaného úchopu může znamenat i závažnou centrální poruchu. V poloze na zádech se objevuje schopnost krátkodobě zdvihnout dolní končetiny nad podložku (Kolář et al., 2009, str.98) - začíná flekční držení dolních končetin. V poloze na zádech i na břichu se držení těla začíná symetrizovat - mizí predilekční postavení hlavy (Kolář et al., 2009, str.98). S optickou fixací (optickým (zrakovým) kontaktem) souvisí též tzv. "postavení šermíře", které se objevuje kolem 6. týdne života: hlava se aktivně otočí na stranu optického podnětu, přičemž horní končetina, která je na straně podnětu se natáhne směrem k tomuto podnětu, zatímco na vzdálenější horní končetině dojde k pokrčení (což připomíná postavení "šermíře" - viz. OBR 35 (Dvořák, Vařeka, 1999, obr. 2-6, upraveno)). Je důležité odlišit tento vzor od vzoru tzv. asymetrických tonických šíjových reflexů (ATŠR), jejichž vybavitelnost považuje Kolář za patologii, a to už i v novorozeneckém období (Kolář, 2001, str.194 https://www.pediatriepropraxi.cz/pdfs/ped/2001/04/08.pdf)(čemuž neodpovídá údaj v tabulce v Kolářově souborné knize, kde je uvedena vybavitelnost ("Doba působení") 0-6. měsíc (Kolář et al., 2009, str.113)). Důležité je, že při vzoru "šermíře" je (v lokti) natažená horní končetina v zevní rotaci v rameni, v supinaci předloktí (dlaní nahoru, palec míří kraniálně) a ručička je (polo)otevřená. Při vzoru ATŠR je toto držení (v lokti) natažené horní končetiny opačné: vnitřní rotace v rameni, pronace předloktí (dlaň směřuje dolů - k podložce) a ručička je sevřena do pěsti (přičemž palec je v dlani). ATŠR se vybavují (při patologii) pasivním otočením hlavy k jedné straně, nejde o aktivní otočení hlavy na základě optické fixace.

                  Tento odstavec věnujme 4.-6. týdnu života v poloze na bříšku - viz. OBR 28 (Dvořák, Vařeka, 1999, obr.1-4, upraveno). V tuto dobu dítě začíná krátkodobě zvedat (napřimovat) hlavu (Kolář et al., 2009, str.97-98). Podle Koláře je velmi důležité, že dítě hlavičku nezaklání, ale zvedá ji (v koaktivačním modelu) "en bloc" spolu s krční páteří, a to až ze střední hrudní páteře (z oblasti kolem Th5, kde bude v budoucnu vrchol hrudní kyfózy (resp. měl by tam v budoucnu být - poznámka autora) - odtud se hlavička jakoby vzpřimuje). Pokusům o vzpřímení hlavičky musí předcházet pokusy o opření se o horní končetiny. Pokud se nevytvoří opěrná funkce horních končetin, mluví Kolářova škola o "dětech s křidélky" (ruce nejsou opřené, ale dítě jimi mává jako "křidélky") (Kolář et al., 2009, str.41). Správně jde vzepření krásně "z ručiček" (Kolář). Podle Čápové má dítě zájem o svět, a je tedy puzeno zvětšovat zorné pole. To vede k prvním pokusům o oporu o horní končetinu (většinou prý na straně, kam se kouká). Tento pokus selhává a dítě ho stále opakuje, což prý vypadá legračně - dítě jakoby "zobe" (Čápová). Podle Koláře se dítě začíná opírat v addukčním postavení paží, tzn. úhel mezi pažní kostí a trupem je menší než 90 stupňů (kdežto ve 4. měsíci je  tento úhel 100-110 stupňů). Dítě se nejprve (kolem 6. týdne) opírá o distální (přední) část předloktí (ve 4. měsíci je opora o proximální část předloktí, tj. u lokte). Čápová uvádí, že úhel, který svírá podélná osa paže a frontální rovina trupu, je v 6. týdnu převážně kolem 60 stupňů, kdežto v 3. měsíci  je to 90 stupňů (Čápová, 2008, str.32-33). Podle Koláře je důležité, že tato změna v poloze paží je doprovázena sestupem lopatek kaudálně (=směrem k "ocasu" - kostrči). Tento kaudální sestup lopatky navazuje na kaudální sestup lopatky v embryonálním (intrauterinním) období - pokud je vývoj porušen, může dojít k tomu, že lopatka zůstane v nesestouplém postavení (tzv. Sprengelova deformita) (Kolář, 2002, str.107-108, https://www.solen.cz/pdfs/ped/2002/03/05.pdf). Tento kaudální sestup lopatky je umožněn tím, že se do jejího držení začínají zapojovat ("fázické") dolní fixátory lopatky, tj. dolní část trapézového svalu a musculus serratus anterior.

              V 3. - 4,5. měsíci dosáhne dítě symetrické stabilní polohy s napřímeným trupem v poloze na zádech i v poloze na břichu spojené se schopností zpevnit páteř, pánev a hrudník s využitím nitrobřišního tlaku (zpevněné páteř, pánev a hrudník tvoří "rám pohybu", ke kterému se kontrahují svaly pohybujícími končetinami) - dozrává tzv. sagitální stabilizace (stabilizace v sagitální rovině, stabilizace trupu či trupová stabilizace). Teprve když je dosaženo sagitální stabilizace, může se rozvíjet diferenciace v tom smyslu, že se rozvíjí úchopová, nákročná a opěrná funkce končetin, přičemž z polohy na zádech se rozvíjí tzv. ipsilaterální (=homolaterální) model (nákročné jsou stejnostranné končetiny - např. nákročné jsou pravá horní a pravá dolní končetina, zbylé jsou opěrné; např. vzor otáčení ze zad na břicho), z polohy na břichu se rozvíjí tzv. kontralaterální model (nákročné jsou končetiny ležící "křížem" - např. nákročné jsou pravá horní a levá dolní, zbylé jsou opěrné; např. vzor opory o jeden loket a nakročené koleno). Když je dítě o něco starší umí tyto diferencované ipsilaterální a kontralaterální vzory rychle střídat a přecházet z jednoho do druhého (volně podle Koláře). U opěrných končetin se pohybuje proximální (bližší středu těla) segment vůči distálnímu (vzdálenějšímu od středu těla) segmentu - pohybuje se trup vůči stojící končetině - punctum fixum je distálně, punctum mobile je proximálně - tah svalů je směřován distálně. U nákročných končetin je tomu opačně: pohybuje se distální segment vůči proximálnímu segmentu - pohybuje se končetina vůči stojícímu trupu - punctum fixum je proximálně, punctum mobile je distálně - tah svalů je směřován proximálně (srov. Kolář et al., 2009, str.102).

17./17.         Zevní rotátory a abduktory (odtahovače) kyčle (i ramene) mají tendenci k oslabení a není překvapivé, že opak platí pro svaly s opačnou funkcí, tedy vnitřní rotátory a adduktory (přitahovače) kyčle. Proto nebývá moc dobrý nápad (izolované) posilování vnitřních rotátorů a adduktorů přinožováním například na addukčním stroji (např. zde https://www.fitnesstrenerbrno.cz/cviky/addukce-snozovani-na-stroji-vsede/) - může snadno dojít k jejich namožení až přetížení a můžete pak mít v následujících dnech či týdnech problémy s chůzí (natož s běháním). Mikrotrhliny, které se ve svalu musí hojit, si totiž žádají klid, jinak to bolí. Tímto cvikem nedojde ani ke kýženému úbytku tuku na vnitřních stranách stehen. K tomuto úbytku tuku může dojít jen celkovým zhubnutím. Posilování opačných svalů roznožováním proti odporu je o něco lepší nápad (ještě lepší je, zdá se, cvičení všech uvedených svalů (antagonistů) ve vzájemné koaktivaci v centrovaných pozicích, například při obyčejné centrované chůzi nebo dřepu).

18./8.         Čápová popisuje tento vzor se zvedáním zadečku v poloze na zádech (typický pro dítě ve věku 4,5 - 5 měsíců) tak, že "se ještě více sklopí pánev a kost křížová se odlepí od podložky" (Čápová, 2008, str. 36). Bederní páteř se přitom odlepit od podložky nemá. Čápová zdůrazňuje, že toto sklopení pánve (do retroverze) se uskuteční "pouze v lumbosakrálním přechodu" bez flexe trupu (Čápová, 2016, str. 95). Oproti tomu Kolář zmiňuje, že se u dítěte nejedná o podsazení pánve (nejde o pohyb čistě v lumbosakrálním přechodu), nýbrž pánev se zvedá "en bloc" spolu s bederní páteří. Dr. Marcela Šafářová to popisuje jako odlepení dolní bederní části zad a zatížení Th-L přechodu. Kolář to popisuje jako odlehčení (nadzvednutí) pánve a opření se o Th-L přechod (přenesení váhy do opory v Th-L přechodu). Je zde tedy určitá neshoda.

            Další určitá neshoda mezi různými autory se týká už výchozí "tříměsíční" polohy na zádech, a to konkrétně oblasti bederní páteře. Kolářova škola doporučuje neodlepovat bederní páteř od podložky (Kobesová, Oplová, Míková, Kolář, 2014). Zato Švejcar doporučuje nepřitlačovat bedra do podložky (aby nevznikla bederní kyfóza) a vycházet při cviku z mírné dlouhé bederní lordózy ("aktivně držené") - pod bederní páteří by měl být zhruba takový prostor, aby pod bedra šlo zastrčit prsty dlaně ruky (srov. Švejcar, Šťastný, 2013, str. 43). Podle Švejcara je chyba "ležet na křížové kosti", správně je "opřít se o zadek" (kraniální konec sakra by měl být trochu nadzvednutý nad podložkou, nemělo by se nikde tlačit křížovou kostí a bederní páteří do podložky - jde o vytvoření přirozené esovité křivky, jejíž součástí je plynulý oblouk od kosti křížové až k podprsence). Opření o zadek je zřejmě v horních částech hýžďových svalů (Kolář in Liebenson, 2006, str. 539) - místa opření jsou na "vrcholu zadku" (Švejcar), tedy v místech, kde "vyboulení" zadku při stoji nejvíce vyčnívají dozadu. Při opření o záhlaví je náznak záklonu hlavy (úhel mezi bradou a krkem je přibližně 90 stupňů) - opíráme se až o nejkraniálnější pár podlouhlých příčných výstupků (lišt) na týlní kosti (zřejmě někde mezi Linea nuchalis suprema a Linea nuchalis superior, kde je úpon trapézového svalu - je to (zřejmě) až nad úrovní uší, proto je toto opření spojeno s lehkým záklonem hlavy a dlouhou plynulou přirozenou krční lordózou (Švejcar)). Snažíme se cítit propojení mezi hlavou a zadečkem - jde o čtyřbodovou oporu (Švejcar) - 2 body na zadečku a 2 body na záhlaví.

            Toto Švejcarovo doporučení může být v jistém souladu s postřehem uváděným Kolářem, že totiž páteř má být správně během vývoje do hrudníku zezadu dostatečně jakoby vtlačena (Kolář, 2006, str. 163). Toto vtlačení má být přítomno na úrovni dolních žeber, mezi jejichž nejzadnější části (tzv. zadní úhly - anguli costarum) má být páteř dostatečně "zanořena" (Kolář et al., 2009, str. 45). Otázkou pro autora je, kdy přesně se toto zanoření či vtlačení vyvíjí a jak má být výrazné (Čihák uvádí, že tato prominence páteře dovnitř hrudníku vzniká až v době, kdy se dítě učí stát a chodit (Čihák, 2001, str. 132)). Je-li toto vtlačení nedostatečné, považuje to Kolář za pro člověka nevýhodnou tvarovou odchylku, podobně jako "krátký" tzv. soudkovitý hrudník ve srovnání s výhodnějším "dlouhým" tzv. astenickým hrudníkem (alespoň něco mám výhodné), který má svěšenější (méně horizontálně probíhající) žebra (Kolář et al., 2009, str. 44-45). V "tříměsíční" poloze na zádech se tedy zdá vhodné neodlepovat od podložky záda v oblasti dolních žeber, ale samotnou páteř v oblasti bederní a dolní hrudní se naopak snažíme odlepit od podložky a "vtlačit" do zad proti žebrům. Tím se též zabrání nežádoucí kyfotizaci (vyhrbení) uvedeného úseku páteře.

             Vraťme se ještě krátce k jisté neshodě v opěrných bodech v tříměsíční poloze na zádech. Na DNS kurzech a v DNS videích (nikoli však z úst samotného prof. Koláře) opakovaně zaznívá, že jedním z opěrných bodů má být křížová kost. V oblasti pánve se máme opírat "na středu křížové kosti", kdy záda nejsou ani příliš prohnutá, ani příliš přitisknutá k podložce (video "DNS pro pacienty" z DNS on-line video knihovny). Na DNS kurzu zaznělo, že leží-li bederní páteř na rovině v kontaktu s rovnou podložkou, je prý na rtg-snímku sloupec páteře tvořený těly obratlů již v žádoucí mírné lordóze, protože trnové výběžky jsou prý v dolnější části páteře mohutnější (Mgr. Jakub Novák, Mgr. Jana Veselá, kurz DNS). Oproti tomu Švejcar zdůrazňuje, že centrum opření v žádném případě nemá být na kosti křížové (sakru), ale na vrcholech zadku. Podobně v horní části jde o opření o hlavu, nikoli o krční páteř (krk).

19./12.           Následující poznámku věnujme břišním svalům. Chceme-li si trochu potrénovat břicho pomocí namožení břišních svalů, jak postupovat při znalostech současných informací? Zdá se, že lepší než mít značně namoženou horní část břišních svalů po cvičení sed-lehů, je lepší např. chvíli vydržet ve výchozí poloze kliku a pak trochu "cítit" naopak dolní část břicha pod pupíkem (latinsky umbilikem) a to zejména po stranách nad třísly (po stranách trupu mezi třísly a dolními žebry, ale i uprostřed pod pupíkem - mezi pupíkem a symfýzou). Při cvičení bychom se měli snažit cítit, jak tato část podbřišku při nádechu aktivně "excentricky ustupuje" tlaku v břiše (spolu)vytvořeném oploštěním bránice směrem dolu (Kolář et al., 2009, str. 459). Jak píše prof. Kolář (u testu nitrobřišního tlaku) "za patologii považujeme aktivaci svalů (v oblasti podbřišku nad třísly) bez vyklenutí podbřišku" (Kolář, 2006, str. 168). Nemají se objevit propadliny (konkavity) nad třísly (Kolář in Rokyta, 2006, str. 638). Jde zde o nácvik správné spolupráce bránice a břišních svalů, která ovlivňuje celkové zapojení i dalších svalů. Pokud by podbřišek při nádechu aktivně excentricky neustupoval a trupový "válec" by se nerozšiřoval (všemi směry), pak by bránice (spolu s obsahem břicha) neměla kam klesnout (Magdaléna Lepšíková, Motol), což by se projevilo tendencí zvedat (a zaklánět) celý hrudník bez zvětšování mezižeberních prostorů (hlavně v dolní části hrudníku). Břišní svaly musí pustit bránici dolů (jde o správný "timing" (načasování), o správnou souhru či koordinaci mezi bránicí a břišními svaly; jde o to "nadýchnout se do třísel" a "vyplněná" třísla udržet i při výdechu). Ještě jednou totéž trochu jinými slovy (přibližně podle Michala Truce (instruktor DNS)): při nádechu nebo stabilizaci se "obruč" tvořená břišními svaly musí excentricky "rozestoupit" (rovnoměrně všemi směry - do stran, dopředu i dozadu), aby do ní mohla bránice "vlézt" - "obruč" musí udělat pro bránici místo. Když naopak máme neustále koncentrickou (či izometrickou) aktivitu břišních svalů, tak mi to tam tu bránici prostě nepustí a celý hrudník ujede nahoru. Podle Truce je to důležité pacientům vysvětlit. V zátěžových situacích probíhá (resp. má probíhat) dýchání v nižší (trochu oploštělé) pozici bránice. A ještě jednou totéž: při správném nádechu by mělo dojít k rozšíření (expanzi) v oblasti pánve (hlavně ve tříslech)(viz. Kolář - video "Posturálne funkcie a ich význam v športe" (čas 11:52) zde) - jako by se člověk nadechoval primárně do dolního břicha jakoby pod pásek od kalhot (srov. Rychnovský zde (6. minuta)).

                Další důvod proti cvičení horní přední části břicha pomocí sed-lehů je prostě ten, že svaly v horní přední části břicha mají dle Koláře už sami od sebe tendenci k přehnané (nadměrné) aktivitě (Kolář, 2006, str. 164; Kolář et al., 2009, str. 460).

               V souladu s právě uvedenými informacemi se zdají být též informace od amerického odborníka Stuarta M. McGilla uvedené ve slovenském článku Radovana Gergela ( Gergel, 2012): "Primární funkcí břicha není vytvářet pohyb, ale zabraňovat mu. Břišní svaly častěji vystupují jako účinné stabilizátory, ne ohýbače". Jinými slovy řečeno: hlavní funkcí břišních svalů je zpevňovat trup a ne trup ohýbat - jako při sed-lehu. Gergel dále cituje McGilla: "Uvědomte si, že disky páteře mají jen určitý počet ohnutí, než dojde k jejich poškození. Nechejte si raději ohýbání na nevyhnutelné úlohy jako je zavazování si tkaniček, než na jeho využívání v tréningu" (Gergel, 2012). 

               Věnujme se ještě tomu, je-li opravdu (ne)vhodné mít populární tzv. "six pack" neboli "pekáč buchtiček", tedy hodně vytrénovaný přímý břišní sval (m. rectus abdominis)? Kolář říká, že podíváme-li se na sportovce, kteří musí uplatnit sílu spojenou s účelovou technikou (třeba vzpěrači), tak nikdo z nich nemá břicho six pack, pekáč buchtiček, ale spíš bříško (Kolář in Marcela Pecháčková: Pavel Kolář Chci znát váš příběh, 2013). Podle Koláře síla svalu ještě neznamená, že se ten sval umí uplatnit v dané funkci, to znamená, že člověk může udělat třeba dvěstěkrát sed-leh, ale ještě to neznamená, že uplatní své břišní svaly správně jako stabilizátory páteře. Dále Kolář i Truc ukazovali pacienta volejbalistu (věk 23 let, rok po operaci bederní plotýnky má ty samé obtíže - brnění do nohou, radikulární dráždění), který má sice krásně udělaný ten six pack (při testu posazování - test flexe trupu), ale za vytrénovaným rectem abdominis je "díra" (konkavita, vtažení nad třísly) - není tam uvnitř nic, žádný (natlakovaný) válec (viz.OBR 45(Kolář: Posturálne funkcie a ich význam v športe - čas 24:51-27:29)). Truc (kurz DNS) také říkal, že tento pacient též není schopen vytlačit prsty terapeuta - prsty zůstanou zanořeny do břicha. Tentýž pacient v leže na břiše při extenčním testu reaguje překlopením pánve do anteverze (pánev či trup je takto nestabilní) a protože tam není nitrobřišní tlak, tahá záklon pouze extenzory (paravertebrálními svaly), které nejsou bržděny přední stabilizací - dochází ke koncentrickému drcení meziobratlových plotének nebo meziobratlových (fazetových či facetových) kloubů (Truc). Podle Koláře všechny odrazy, které tento volejbalista dělá, jdou do nestability toho trupu. Součástí tohoto obrazu jsou proto též velké, v centrální části zúžené a hypertrofické hamstringy (svaly na zadní straně stehen, ischiokrurální svaly) a "díry" (konkavity) na boku hýžďových svalů - hýždě se na boku vtahuje - hýždě má tvar jako "stroužek česneku" místo správné krásné "polokoule" (viz.OBR 46(Kolář: Posturálne funkcie a ich význam v športe - čas 10:27+29:28);OBR 47(materiál k DNS kurzu - zacentrováním v přítomnosti prof. Koláře se daří zadek přetvarovat - vlevo špatně, vpravo správně)). Při extenčním testu vidíme též na bocích vyklenutí (bulging) spodní laterální části břišní stěny (vypadlá břišní muskulatura, nedostatek v "brejsu" (od angl. brace - zpevnit), "rozpláclé" břicho jako nefyziologické miminko), což svědčí opět o nedostatečném nitrobřišním tlaku. Také správná morfologie kvadricepsu na přední straně stehna je taková, že když udělá dotyčný podřep, bude mít na kvadricepsu "válec", nebude mít vystupující rectus femoris a podél něho konkavitu (Kolář: Posturálne funkcie a ich význam v športe - čas 31:03).

20./4.         Rozdílný názor má Špringrová, která rozvíjí přístup Roswithy Brunkow. Ta prosazuje u všech cviků opření jen o kořeny rukou a paty (Špringrová, 2011, str.14), kdy akra (ruce a šlapky) jsou kupolovitě nastavena (Špringrová, 2011, str. 22). Přitom se hlavičky metakarpů nedotýkají podložky. Je to zvláštní, neboť sama Špringrová se inspiruje vývojovou kineziologií a sama cituje Koláře: "dítě se při vzpěru opírá o celou dlaň" (Špringrová, 2011, str. 46) a Vojtu: "Při opoře dlaněmi jsou prsty nataženy" (Špringrová, 2011, str. 51). Podle Koláře se při centrované opoře o horní končetinu hlavičky metakarpů opírají o podložku a natažené prsty plošně tlačí do podložky (Kolář, 2007, str. 12). Nicméně může být otázkou, do jaké míry má být tlak dlaně do podložky rovnoměrně rozložen a zda a do jaké míry má být větší v oblasti kořene dlaně.  

Cvičení - dokončení

21./22.         Jednotlivé svaly nefungují samostatně, ale v celých svalových řetězcích - aby sval mohl provést nějaký cílený pohyb, musí být jeho úpon stabilizován jinými svaly  (v místě úponu musí být tzv. punctum fixum - pevný bod). Svalové řetězce se často rozdělují na tzv. uzavřené kinematické řetězce a tzv. otevřené kinematické řetězce. Existují různé definice těchto dvou typů řetězců (Dvořák, 2005, str. 13-15). Nejčastější definice je taková, že otevřený řetězec má jeden konec pevně fixován (opřen) a druhý konec je volně pohyblivý, zatímco uzavřený řetězec má fixovány oba konce - viz. OBR 33. Ne zcela v souladu s touto definicí je např. to, co uvádí Čápová:"Kinematické řetězce pro horní končetiny se uzavírají buď oporou o končetinu nebo vahou předmětu" (Čápová, 2016, str.104). Dvořák uvádí definici Steindlera: o uzavřený řetězec se jedná tehdy, setká-li se koncový (terminální, distální) článek řetězce s "dostatečně" velkým odporem proti pohybu (Dvořák, 2005, str. 14). Podle velikosti tohoto odporu se lze pak setkat s celou postupnou škálou od úplně uzavřeného řetězce přes polouzavřené (či polootevřené) řetězce až po úplně otevřený řetězec. Například tlačení či tažení velmi těžkého břemene je podle Dvořáka situace úplně uzavřeného řetězce (Dvořák, 2005, str. 15). Autor připomíná, že tažení naloženého dvoukolového vozíku (klasický dvoukolák s velkými koly) do kopce postupováním pozadu působí na autora příznivě, ačkoli se nejedná o typické "opření o ruce" (je to více uzavřený nebo otevřený řetězec ?). Podle Dvořáka jsou cílené účelově zaměřené pohyby v otevřených kinematických řetězcích možné až po zvládnutí aktivit v uzavřených kinematických řetězcích (Dvořák, 2005, str. 19-21). Malé dítě se učí propojovat místa opory pomocí koaktivace antagonistů použitím uzavřených kinematických řetězců - učí se tak zpevňovat (stabilizovat) tělo mezi místy opory - toto zpevnění lze pak využít v otevřených kinematických řetězcích, kdy proximální segment(y) jsou fixovány a distální segment(y) se pohybují (např. když manipulujeme s nějakým předmětem). Další (pro nás asi nejsměrodatnější) definice uvádí, že otevřený pohybový řetězec je situace, kdy trup představuje tzv. punctum fixum (fixovaná část, která se nepohybuje) a akrum (ruka či noha) představuje tzv. punctum mobile (pohybující se část), v uzavřeném řetězci je to naopak - trup je punctum mobile a končetina je punctum fixum (Dvořák, 2005, str. 14). Proto všechny aktivity v opoře končetin představují uzavřené řetězce - například dřep či vystupování na schod nebo shyb (přestože podle nejčastější definice nejde o uzavřený řetězec, protože nejsou fixovány (opřeny) oba konce řetězce). Při chůzi nebo lezení se u nákročné končetiny uplatňuje otevřený řetězec a u opěrné končetiny uzavřený řetězec (kontralaterální neboli zkřížený vzor - opěrné i nákročné končetiny jsou umístěny kontralaterálně, tedy leží na opačné straně těla - např. levá horní a pravá dolní končetina jsou opěrné a zbylé jsou nákročné), při otáčení ze zad na břicho se obě končetiny například na pravé straně aktivují v otevřeném řetězci (jsou nákročné), zatímco obě končetiny na levé straně se aktivují v uzavřeném řetězci (jsou opěrné) (ipsilaterální neboli stejnostranný vzor). Ačkoli se mluví o kinematických (nebo kinetických čili pohybových) řetězcích, nemusí v rámci řetězce vůbec dojít k jakémukoliv viditelnému pohybu, přestože svaly řetězce jsou aktivovány - v tomto případě jde o izometrickou (ko)kontrakci. Příkladem takového uzavřeného řetězce je výdrž v poloze na čtyřech s maximální snahou o napřímení v dolní a střední hrudní páteři - viz. pravá část následujícího obrázku -  OBR 33.

22./14.         "Oploštění horní hrudní páteře" (Kolář), případně až propad horní hrudní páteře do lordózy, patří k obrazu typického vadného držení těla (MUDr. Dyrhonová, Motol). Správně by zde měla být plynulá mírná kyfóza, kterou je člověk schopen aktivně napřímit do přímky. Autor (který toto oploštění či propad také má) se kloní k názoru, že je to kompenzační důsledek nedostatečného napřímení ve spodnějších úsecích páteře (zejména dolní hrudní). Každý cvik uvedený na těchto stránkách by měl tento stav zlepšovat. U autora došlo (ve věku 20 let) k přetížení C-Th přechodu při cvičení s jednoručními činkami, které "nasedlo" na vadné držení těla. Projevilo se to chronickým ochranným stažením (hypertonem) svalů kolem páteře pod C-Th přechodem na levé straně (jde o spasmus neboli křeč). Autor zde chce zmínit určitý postup, který používá (částečně "instinktivně") pro zlepšení tohoto stažení. Rukou "zdravé" strany si šáhneme na záda v místě stažení pod C-Th přechodem, a to tak, že prsty přiložíme (trochu zboku) na trnový výběžek (dále jen trn) některého z hrudních obratlů, kde cítíme stažení. Nyní se snažíme tento trn rukou odtáhnout (odrotovat) směrem od lopatky "nemocné" strany, ke které je trn obratle křečí přitahován. "Nemocnou" lopatku přitom stahujeme dolů a od páteře, v čemž nám může pomoci opření "nemocného" předloktí o opěradlo židle. Zároveň se snažíme tento trn vytlačit co nejvíce dozadu proti našim prstům, čímž se snažíme maximálně kyfotizovat v místě tlaku naší ruky. To se těžko podaří bez zaktivizování celého trupu ovšem včetně břicha. Díky protitlaku našeho prstu (prstů) můžeme také cítit, jestli se nám to daří (odporem proti kyfotizaci též tuto kyfotizaci facilitujeme (podporujeme)) . Snažíme se co nejdéle udržet trn maximálně odtažený směrem od lopatky, a tím protáhnout příslušné hyperaktivní stažené svaly. Totéž opakujeme i u sousedních obratlových trnů, cítíme-li tam stažení (a s tím související zablokování).

              "Plochá (oploštělá) horní hrudní páteř" v dospělosti vzniká podle Koláře u těch lidí, kteří jako děti prošli tzv. centrální koordinační poruchou (CKP) a u jejichž adduktorů lopatek (mezilopatkových svalů) nedošlo k dostatečnému tahu za páteř směrem ke stabilizovaným (fixovaným) lopatkám, což neumožnilo, aby adduktory lopatek dostatečně napřimovaly hrudní páteř^14/24, čímž nedošlo k dostatečnému vývoji hrudní křivky (hrudní kyfózy). Jde o směr tahu adduktorů lopatek. Podle Koláře prý v televizi často vidíme, že se mezilopatkové svaly posilují pomocí cviků, při nichž se lopatky přibližují (přitahují) k sobě (tedy k páteři), ale ta funkce většinou chybí právě opačně! K této žádoucí funkci je třeba aktivity dolních fixátorů lopatek a břišních svalů, které fixují lopatky (zabraňují pohybu lopatek k páteři a nahoru k hlavě), a tím umožňují, aby ty mezilopatkové svaly táhly za tu páteř. Adduktory lopatek by měly umět táhnout nejen lopatku k páteři (odtud jejich název), ale také táhnout naopak páteř k lopatce (což není možné, pokud chybí stabilizace lopatek).

                Oploštění horní hrudní páteře je vyrovnáním (kompenzací) infantilní kyfózy v dolní hrudní páteři a zřejmě se dá lépe korigovat snahou o odstranění této příčiny, tedy snahou o napřímení infantilní kyfózy. Příčina je v neschopnosti vyrovnat infantilní kyfózu. Kyfóza je posunutá dolů a my se ji snažíme vrátit nahoru (Švejcar). Dominantní je schopnost lordózy. Po nastavení dlouhé bederní lordózy i v dolní hrudní páteři by se měla (sama) dotvarovat kyfóza v horní hrudní páteři (Švejcar). To je zřejmě to, co Čápová nazývá žádoucím "vystabilizováním Th-L přechodu". Oploštělá až propadlá horní hrudní páteř se má tendenci bránit dalšímu takovému deformování bolestivým zablokováním.

23./29.         "Propadlý hrudník" popsala (a na sobě předvedla) Sylva Pintarová (instruktorka DNS) jako "mističku" (či důlek) kolem dolní části hrudní kosti. Slovy Švejcara jde o "rybníček" či "jezírko" na hrudníku. Když ležíme na zádech ve vaně a polijeme se vodou, zůstane nám v tomto "rybníčku" voda. Jde o to naučit se tuto "mističku" zmenšit, ne-li úplně vyhladit (aby všechna voda vytekla).

24./5.         Šafářová mluví o tom, že při vzoru druhého vzpřímení v 6. měsíci života dítěte se plně rozvíjí tzv. kostální dýchání. Termín kostální (žeberní) se zřejmě vztahuje k tomu, že se rozšiřují mezižeberní prostory (nejvíce v dolní části hrudníku). V této souvislosti se zdá matoucí, že Kolář rozděluje dýchání z kineziologického hlediska na žádoucí brániční a nežádoucí kostální, přičemž při kostálním dýchání se mezižeberní prostory nerozšiřují (Kolář, 2006, str. 165). Zdá se být nejasné, proč byl Kolářem volen právě termín kostální dýchání. Termín "kostální dýchání" se vyskytuje též v knize Vojtův princip, a to jako projev žádoucí fyziologie (Vojta, Peters, 1995, str. 146, 162 a 99 [2010, str. 147, 162 a 97]). Když je kostální dýchání nedostatečné, převažuje dýchání břišní, čili nádech jde pouze do břicha a dechová vlna nepostupuje výše do hrudníku (Vojta, Peters, 1995, str. 162 [2010, str. 162]; Čápová, 2008, str. 56). To je "správné" snad jen při některých odpočinkových polohách, kdy jsou břišní svaly neaktivní (povolené) - třeba když ležíme na gauči a sledujeme televizi (Čápová). Výše popsaný rozpor ve významu "kostálního dýchání" lze nalézt též v souborné knize, jejíž hlavní autor je prof. Kolář: zatímco na jednom místě se žádoucí situace popisuje takto: "Žeberní oblouky jsou (tímto) šikmým (břišním svalovým) řetězcem taženy směrem dolů, zesílí se nitrobřišní tlak a zintenzivní se kostální dýchání" (Kolář P. et al., 2009, str.259), tak na jiném místě téže knihy je "kostální dýchání" prezentované jako nežádoucí typ dýchání (při "vyšetření dechového stereotypu") zvaný též "horní typ dýchání" (Kolář P. et al., 2009, str.55+str.133(Obr. 1.2.1-8+Obr. 1.2.1-9)).

25./25.         Tuto poznámku věnujme pohledu Dr. Švejcara na problematiku kliků (ať již jde o klasické "pánské kliky", "dámské kliky" nebo "šikmé kliky" s oporou horních končetin např. o stůl, což lze ještě více odlehčit nakročením jedné nohy dopředu). Ve výchozí poloze nastavíme ramena do frontální roviny (do roviny uší), malinko pokrčíme lokty a lehce lokty tlačíme (stáčíme) k sobě (k tělu či k pánvi) (Švejcar, Šťastný, 2013, str. 109-110) a ramena tlačíme naopak od sebe (lopatky by se neměly přibližovat k páteři (Švejcar, Šťastný, 2013, str. 109) a neměly by se odlepovat od trupu). Lopatky by měly držet na trupu a pohyb by měl probíhat jen v ramenním kloubu (v gleno-humerálním kloubu) bez souhybu lopatek (směrem k sobě) (je to zřejmě to, co Čápová nazývá "funkční oddělení lopatky od humeru"(Čápová, 2008, str.110)). Klik děláme pomalu a jen tak hluboko (a jen tolikrát), dokud nám lopatky drží na místě. Potom můžeme přidat též "kalanetiku"("mikrokliky"). Velmi špatné provedení kliku vypadá tak, že se lopatky sjedou úplně k sobě ("secvaknou" se nad páteří) jako "štípací kleště" (Švejcarův termín) (kdybyste dali mezi lopatky drát, tak ho "přeštípnete").

              Stabilizované lopatky nemají být "odklopeny" (Kolář) od hrudníku směrem do sagitální roviny (tzv. "scapulae alatae"), ale mají směřovat co nejvíce do roviny frontální (srov. Čápová, 2016, str.73), tedy mají být nalehnuté vnitřní (mediální) hranou k hrudníku, přičemž se tato hrana vnoří do svaloviny a lopatka téměř není vidět (Čápová, 2008, str.33). To je situace odlišná od případu, kdy je vidět, že lopatky pod tričkem "trčí" (Šafářová) dozadu. Autor poznamenává, že i když dle Čápové má lopatka směřovat do frontální roviny, tak plně frontální roviny ovšem nedosáhne - při plném nalehnutí lopatky na hrudník je úhel mezi rovinou frontální a rovinou, ve které leží lopatka, kolem 30 stupňů (Kapandji, 1982, str.38-39; Oldřich Chramosta na kurzu DNS).

26./10.        Bolest by při cvičení obecně neměla vznikat. Když bolest vzniká, znamená to, že cvičíme špatně - ve špatné svalové souhře. Při cvičení by měly vznikat naopak příjemné pocity, někdy až sexuálně vzrušivé (může tak působit správné zapojení svalů zejména kolem dolních částí lopatek (a hydrobagu), a to v uzavřeném kinematickém řetězci (při kliku či shybu), avšak i v otevřeném kinematickém řetězci (zapažování v poloze "svícnu" v leže na břiše). Tím se mohou zmenšit problémy s motivací ke cvičení ...

           Následuje několik dalších předběžných poznámek o bolesti. Bolest může vzniknout např. dlouhotrvajícím nefyziologickým zatěžováním tkáně (např. v důsledku vadného držení těla) nebo (tím spíše) jednorázovým přetížením (např. při nekoordinovaném prudkém pohybu s činkou). Nejjistější pro získání bolesti je ovšem spojení dlouhodobého vadného držení těla s krátkodobým přetížením či přetěžováním (typicky v posilovně). V obou případech je poškození tkáně zaregistrováno speciálními receptory (tzv. nociceptory) a informace o poškození je vedena nervy do míchy a mozku, kde se může (ale též nemusí) dostat až do vědomí a projevit se jako bolest. Nociceptivní dráždění vyvolává vždy (podvědomou) reakci z centrální nervové soustavy, která se snaží poškozené místo "znehybnět" (klouby "zablokovat", svaly v okolí stáhnout) - vzniká tzv. protektivní (ochranný) vzor (tělo si poškozenou část chrání). Protože poškozené vazivo se již nikdy nezhojí do původního stavu, je též trvale změněna signalizace z tohoto vaziva do mozku, a tedy i protektivní vzor se stává chronickou záležitostí. Ochranný vzor (stažení svalů) a bolest se zesiluje, pokud se člověk znova chová způsobem, které původní poškození vyvolalo (např. když zhoršuje držení těla). Tím může být např. trvale snížena tolerance k snášení určitých dlouhotrvajících statických pozic (práce u počítače, hra na hudební nástroj, apod.), což může vést až k nutnosti změnit zaměstnání. Na druhou stranu snaha vyhnout se (zvětšení) bolesti může být (zejména u staršího člověka) možná jediným způsobem, jak něco v držení těla (trvale) změnit.   

27./11.       Dr. Petr Tlapák ve své nové knize doporučuje při shybu místo nadhmatu či podhmatu začít s rovnoběžným (paralelním) úchopem (jako na bradlech), což ovšem vyžaduje speciální hrazdu (Tlapák, 2014, str. 93 a str. 122). Doporučovaný úchop je, co se týče rotace předloktí, ve střední pozici mezi nadhmatem a podhmatem a používá se zřejmě i při lezení na strom - i proto by mohlo jít o vhodné doporučení. Dále Dr. Tlapák doporučuje při shybu mírné pokrčení kolen a jejich předsunutí před osu trupu, čímž se pomůže zapojení břicha. Naproti tomu Švejcar doporučuje úchop hrazdy nadhmatem (protože prý "nejsme lachtani").

28./27.    Na tomto místě je uvedena zřejmě dosti důležitá poznámka týkající se např. pozice "tripod" (trojnožka) nebo některých variant "šikmého sedu". Jde o to, že škodit si někdy můžeme dokonce i cvičením ve "vývojových polohách" (tedy např. i metodou DNS). Například Mgr. Michal Truc (instruktor DNS) uváděl na kurzu, že dítě kolem 7. měsíce života je schopno si strčit nohu do pusy, což on už asi neudělá (!)(OBR 41(Vojta In Lesný, 1971, str. 182, obr. 41)). Podobně například Mgr. Julia Demeková (instruktorka DNS) říkala, že hodně lidí (zejména kluků) v dospělejším věku nemá už dostatečný rozsah pohybu v kyčelních kloubech na to, aby zaujalo "správně" pozici tripod včetně napřímené páteře (jak je to popsáno např. v brožuře pro pacienty (Kobesová et al., 2014)). Při snaze o zaujmutí této polohy dochází k bolestivému páčení v kyčli, čímž si člověk "vyrábí" (femoroacetabulární) impingement (FAI), přičemž si drtí labrum acetabuli, což je lem z vazivové chrupavky kolem jamky kyčelního kloubu. Tento impingement, kdy na sebe narážejí kostěné struktury, může vzniknout i u anatomicky normálního kyčelního kloubu, jestliže je tento kloub vystavován nadměrným či extrémním (suprafyziologickým) rozsahům pohybů, a to nejvíce při (velké) flexi a vnitřní rotaci (Obešlo, 2015, str.20; Janáková, 2019, str.20; Banerjee, Mclean, 2011, str.24; Ayeni O. R. et al., 2017, str.52+str.115; Marín-Peña Ó. et al., 2012, str.23). Jako rizikové se uvádí též aerobik, bojová umění apod. (Zahradník, 2013, str.39). Popis cvičení v tripodu viz. např. Smrčková, 2011, str.41. Chceme-li tedy v poloze tripodu cvičit, je vlastně nutné polohu nějak modifikovat (Demeková). A to například tak, že si při opírání o ruce něčím dostatečně vysokým ruce podložíme (tím se poloha více blíží poloze "vysokého kleku" či "rytíře") nebo cvičíme třeba na lavičce a "přední" nohu opírající se o chodidlo máme na zemi vedle lavičky opřenou níže, než ostatní končetiny (Demeková). A autor dodává, že má za to, že pokud chceme přeci jen zkusit tuto polohu bez modifikací, měla by být u "přední" nohy, která je v maximální flexi, nastavená do maxima též abdukce a zevní rotace, a to více, než jak je patrno z obrázku v brožuře pro pacienty (Kobesová et al., 2014) nebo třeba v časopisu Coach (OBR 36 (Janda, Kobesová, 2018, str.23-upraveno; na tomto obrázku také vidíme, že "trojnožku" dělá malé dítě, ale dospělá cvičenkyně vedle dělá spíše "čtyřnožku" - je-li jako na obrázku "trojnožky" levá ruka zdvižena (ve snaze jakoby něco uchopit), pak se již levá kyčel nakročené nohy páčí méně než u "čtyřnožky")). Čtenář ať to srovná s obrázkem z přednášky prof. Koláře v Číně (část I - minuta 21:06) z On-line video knihovny OBR 37 (https://www.rehabps.com/REHABILITATION/Video-On-LineCZ.html), kde je vidět, jak dítě v tripodu vytáčí "přední" nohu výrazně zevně. Pro kyčel ve flexi je totiž přirozená centrace v zevní rotaci a abdukci (Demeková; srov. Kolář, 2001, str.157, druhý sloupec, řádek 23-30). Jinými slovy "přední" dolní končetina je nákročnou končetinou a probíhá na ní tedy v kyčli (obecněji v kořenovém kloubu, tj. kyčli nebo rameni) zevní rotace, abdukce a flexe (Kolář P. et al., 2009, str.102), což je součást tzv. recipročního vzoru nákroku a opory (Kolář P. et al., 2009, str.102)(termín reciproční je použit proto, že na opěrné(resp. odrazové) končetině probíhá v kořenovém kloubu přesně opačný pohyb - vnitřní rotace, addukce a extenze; tato "reciprocita" se týká i jiných kloubů - např. v kotníku dochází na nákročné končetině k dorzální flexi a inverzi, na opěrné k plantární flexi a everzi (Kolář)). Výhodou pozice tripodu je, že jde o první vývojovou pozici, kdy je opřené chodidlo (Demeková) - je to předchůdce a předpoklad vertikalizace (Kolář).

         Co se týče polohy (vysokého) šikmého sedu, lze rozlišit dvě základní varianty: buď je horní opěrná končetina opřena na boku těla nebo před tělem. Z této polohy lze cvičit přechod do lezení ve směru opěrné ruky: v prvním případě směrem do strany, v druhém případě směrem dopředu. Cvičení této druhé varianty Demeková nedoporučuje z podobného důvodu jako cvičení v nemodifikovaném tripodu - hodně lidí (zejména starších) nemá k tomu potřebnou pohyblivost v kyčli. Obecně je zřejmé dobré vyhýbat se pro daného člověka krajním polohám, zvláště když je v nich vyvolávána bolest (jde naopak o to učit se balancovat ve střední poloze kloubů, kdy každý kloub má na všechny strany "vůli"). Je-li pohybový vzor ovlivněn bolestí, není to nikdy dobře (Demeková). Výhodou pozice šikmého sedu je to, že se kromě základní stabilizace v sagitální rovině ("sagitální stabilizace", nechceme kyfózy a lordózy) uplatňuje poprvé také stabilizace v rovině frontální (nechceme úklony) (Demeková, Truc). Opěrná horní končetina je v abdukci, nikoli flexi (jako třeba v nižších homologních (nediferencovaných) polohách)(Demeková).

29./28.   Poloha "medvěda" (poloha na čtyřech s oporou o dlaně a přední strany chodidel - jsme na špičkách) patří mezi homologní (nediferencované) polohy a u dítěte se objevuje kolem 12. měsíce (např. Kolář et al., 2009, str.55). Je to přechodová fáze při vertikalizaci do stoje (přechodu do stoje), a to v následující variantě: leh na zádech -> šikmý sed nízký -> šikmý sed vysoký -> poloha na čtyřech -> medvěd -> hluboký dřep -> stoj (Kolář et al., 2009, str.105, obr.39; https://www.youtube.com/watch?v=9uROAWs751c&list=PLCE0F55C88633385F&index=9; přednáška prof. Koláře v Číně - část I - minuta 22:44 (https://www.rehabps.com/REHABILITATION/Video-On-LineCZ.html)). Někdy dítě používá tuto polohu i pro lokomoci vpřed (pohyb vpřed) v kontralaterálním vzoru (on-line video knihovna - https://www.rehabps.com/REHABILITATION/Video-On-LineCZ.html). Pozice "medvěda" trochu připomíná pozici "střechy" z jogínské sestavy cvičení "pozdrav slunci", avšak v pozici "střechy" má mít člověk paty na zemi, což vyžaduje velké natažení v lýtku (pro jógu jsou různé krajní polohy dosti typické a autor se jim doporučuje vyhýbat), zatímco v pozici "medvěda" stojí člověk na špičkách (v labilní "střední" (centrované) poloze). Podobně v pozici sedu na zemi (v 10. měsíci) má dítě nohy trochu pokrčené a trochu zevně rotované (vývojové pozice - https://www.rehabps.com/REHABILITATION/Video-On-LineCZ.html) - nemá tedy nohy rovně natažené před sebou (jak se to občas cvičí). Můžeme cvičit přechod z polohy na čtyřech do polohy medvěda (tím, že zvedáme kolena od podložky a zatížíme špičky), přičemž se snažíme během cviku neztratit výchozí (co možná nejideálnější) napřímení (zejména hrudní) páteře. Dále cvičíme výdrž v poloze medvěda s napřímenou páteří, přičemž dýcháme.

30./19.   Na tomto místě je uvedena krátká recenze knihy Moderní fyziotréning, kterou napsal Dr. Pavel Švejcar (spoluautor Martin Šťastný) - jde o několik poznámek:

*Str.27: Doporučuje se „sedostoj“, který je prý snadno dostupný. Mně se však zdá, že „barová židlička“ se v běžném životě vyskytuje dost zřídka. V ontogenetickém vývoji se tato poloha, pokud vím, též moc nevyskytuje.
*Str.78 + str.98 + str.109: Píše se zde: Pozor na „extenzi v hrudní páteři“. Nebylo by přesnější varovat před „extenzí v Th-L přechodu“ ?
*Str.64: Varuje se před „kyfotizací ramen“. Co to znamená? Míní se tím to, že se ramena stávají více „gotická“ ?
*Na str.67 u cviku „dřeposhyb“ se uvádí, že chyba je podhmat, kdežto správně je úchop nadhmatem. Dále v knize se však vyskytují cviky, kdy se doporučuje úchop „kladivový“ – viz. str. 111 + str. 134. Na str. 135 (cvik „přítahy ve visu v záklonu“) se píše, že chyba je nadhmat i podhmat. Na obrázku zobrazená příslušná „hrazda“( spíše „bradla“) však zřejmě jiný než „kladivový“ úchop ani neumožňuje. Dr. Tlapák ve své knize Posilování kloubní kondice doporučuje začít u shybů právě s „kladivovým“ úchopem (Tlapák, 2014, str. 93 a str. 122). Na kurzu „Moderní fyziotréning- core (2014)“ Dr. Švejcar doporučoval úchop nadhmatem s tím, že „nejsme lachtani“. A už vůbec Dr. Švejcar nedoporučoval úchop podhmatem. Nicméně na str.121 se doporučuje úchop podhmatem a jde navíc o cvik, kdy se přitahují činky k tělu a ne tělo ke hrazdě, což není příliš „vojtovské“.
*U cviku „Vzpor na rukách-kočka“ se píše, že působení polohy lze zvýraznit „lehkým opřením o nárty“ (str. 58). Na všech obrázcích v knize však vidíme opírání se o „špičky nohou“, přičemž noha je v dorzální flexi (str.55 až str. 58). U „Vzporu na předloktí“ jsou v textu přímo „špičky nohou“ uvedeny mezi „body opory“(str.55). Opírání se o nárty či fakt, aby nárty byly v kontaktu s podložkou (plantární flexe v kotníku) by, myslím si, mělo být typické pro „vyzrálé lezení po čtyřech“. Dorzální flexe v hlezenním kloubu by měla být typická pro „nevyzrálé“ lezení po čtyřech (srov. Vojta, Peters, 1995, str.26 [2010, str. 27]).                                                                                                                                                                    *Str.69: U cviku "vzpor na předloktí" se mimo jiné píše: Vnitřní hrany lopatek jsou "rovnoběžné" a setrvávají v přiměřené vzdálenosti. Zato v materiálech pro DNS sportovní kurz I se u "testu extenze hrudní páteře v leže na břiše" píše: "Lopatky leží na hrudníku, v abdukci a lehké zevní rotaci odpovídající flexi a abdukci v ramenním kloubu". Autor se kloní spíše k druhému názoru, tedy že v dané poloze se již trochu uplatňuje skapulohumerální rytmus a tím pádem jsou lopatky již v "lehké zevní rotaci", spíše než že jsou vnitřní hrany lopatek "rovnoběžné".

*Jazyk knihy je o něco přístupnější než dostupné odborné práce prof. Pavla Koláře a paní Jarmily Čápové. A kniha je též konkrétnější při popisu jednotlivých cviků. I proto je alespoň první část knihy (str.1-str.73) jeden z nejlepších textů, které jsou v dnešní době o cvičení na základě vývojových poznatků dostupné. Mám za to, že cviky z první části knihy působí převážně "léčebně", zatímco u cviků z druhé části knihy jde spíše o to, co člověk "vydrží" - jsou to převážně cviky na přístrojích či s činkami. V knize chybí přehled použité literatury.

31./2.         Přehlednou tabulku "svalů s tendencí k oslabení" ("fázické" svaly) a "svalů s tendencí ke zkrácení" ("tonické" svaly) uvádí např. Kolář (Kolář, 2002, str. 107; Kolář, 2006, str. 539). V prvním případě je uvedeno 31 fázických a 20 tonických, v druhém případě 28 fázických a 32 tonických svalů. Je však zajímavé, že Kolář neuvádí mezi svaly s tendencí k oslabení hrudní část vzpřimovače trupu a naopak mezi svaly s tendencí ke zkrácení bederní část a krční část vzpřimovače trupu. Vzpřimovače nejsou do tabulky vůbec zařazeny (snad z jedinou výjimkou tonických krčních extenzorů v druhé, anglicky psané, citaci). To je zvláštní, neboť jde  o zvláště důležité svaly (či spíše soubory svalů).  Také v hlavní práci prof. Jandy lze tuto informaci v trochu jiné formulaci nalézt jen u popisu tzv. "vrstvového syndromu" (Janda, 1982, str. 106). Explicitní formulaci tohoto typu lze nicméně najít v díle blízkých spolupracovníků prof. Jandy, kde se o hlubokých svalech zádových píše, že "tendenci k oslabení nacházíme často v oblasti hrudní a tendenci ke zkrácení v oblasti bederní a krční" a že jsou proto "výhodné cviky, při kterých se cvičenec snaží o zmenšení hrudního ohnutí při zmenšeném prohnutí beder a krku" (Kabelíková, Vávrová, 1997, str. 216). 

              S výše popsanou tendencí v oblasti vzpřimovače trupu souvisí tendence k přehnané aktivaci paravertebrálního svalstva (zřejmě hlavně jeho povrchové části) s maximem v oblasti "dolní hrudní a horní bederní páteře" (Kolář, 2006, str. 166) například při extenčním testu. Tomu odpovídá Jandou popisovaná vrstva hypertrofických vzpřimovačů trupu v oblasti thorakolumbálního přechodu u "vrstvového" syndromu (Janda, 1982, str. 106). Autor poznamenává, že věci do sebe logicky zapadají, pokud při nedostatečnosti stabilizačního systému jsou hypertrofické ty svaly, které vykonávají pohyb v thorakolumbálním přechodu, nikoli pohyb v (dolní) hrudní páteři.

              Na závěr této poznámky věnované hodně prof. Jandovi doplňme, že prof. Janda nejen utřídil svaly s tendencí k hypoaktivitě (nedostatečné aktivitě) a hyperaktivitě (nadměrné aktivitě), ale také popsal a pojmenoval tři syndromy, ke kterým tyto tendence vedou. Jsou to "horní zkřížený syndrom", "dolní zkřížený syndrom" a "vrstvový syndrom" (Janda, 1982, str. 102-108). Projevem prvního syndromu je zejména předsunuté držení hlavy, druhého zejména naklopení pánve dopředu (anteverze pánve) a u třetího syndromu jde o střídání "vrstev" svalově hypoaktivních a hyperaktivních, probíháme-li tělo ve směru od pat k hlavě (odtud též název syndromu)(OBR 48(Janda, Frank, Liebenson In Liebenson, 2006, str.207, obr.10.3)).

               Dalo by se říci, že prof. Janda nejpozději v roce 1982 pojmenoval problém, avšak řešení, které se dnes jeví jako relativně nejefektivnější, přišlo od následovníků prof. Vojty. Jde o to, že není příliš efektivní snaha posilovat svaly s tendencí k oslabení izolovaně, ale je třeba je "posilovat v mozku" v celkové souhře s mnoha jinými svaly. Tyto souhry nemají být libovolné, ale je třeba využít pro člověka specifických "dětských vzorů" (hlavně "vzor třetího měsíce", zejména vzor "pasení koníčků" - tedy schopnost stabilizace těla v sagitální rovině (krátce "sagitální stabilizace"), která je (či má být) integrována (začleněna) do všech dalších vyšších vzorů až po vzpřímenou chůzi), které mají jistý účel (možnost rozhlížet se po okolí, šáhnout po hračce či pohyb vpřed) a působí na tělo formativně, nikoli deformativně. Tyto souhry by se měly v mozku spouštět pouhým nastavením se do správné účelově zaměřené polohy (tzv. atitudy, tedy polohy (postury), při které má člověk už myšlenku na nějaký pohybový záměr, plán či cíl), které odpovídá určitý aferentní set, doplněný o vědomou motivaci k pohybu - tyto dvě věci tvoří podle Čápové pro mozek "heslo" ke spuštění správného pohybového programu (např. Čápová, 2008, str. 22 a 25).^32/30 Mozek "nevidí" jeden určitý sval, ale "vidí" celý pohybový program (buď fyziologický nebo patologický (tzv. náhradní)), na kterém se účastní mnoho svalů současně, přičemž celý systém fázických svalů se chová jako jedna funkční jednotka a celý systém tonických svalů se chová také jako jedna funkční jednotka (a tyto dvě funkční jednotky svalů jsou v mozku (resp. CNS) reflexně propojeny)(Kolář, 2002, str. 108, https://www.solen.cz/pdfs/ped/2002/03/05.pdf). Proto ovlivněním jedné části těla se ovlivňují i jiné (i dosti vzdálené) části těla. Využití těchto "dětských vzorů" je na místě, ať už věříme, že jsou zakódované přímo v genetické informaci každého člověka, přičemž se během vývoje postupně automaticky zapojují, jak mozek uzrává a řízení přebírají vyšší centra v mozku (to je názor Vojty a mnohých jeho následovníků), nebo věříme, že vznikají u každého člověka vždy znovu pomocí učení metodou "pokus-omyl" (Vařeka, 2000). Který z těchto dvou názorů je blíže pravdě, o to se odborníci přou. Na závěr ocitujme jednoho ze zastánců druhého názoru: "Celý proces raného vývoje (motoriky) lze v zásadě charakterizovat jako proces hledání a učení. Počet možných řešení jednotlivých "pohybových úloh" je vždy výrazně omezen anatomicko-biomechanickými a fyziologickými vlastnostmi těla a zevními podmínkami, za kterých pohyb probíhá. Vzhledem k této poměrně tuhé uniformitě podmínek dospějí nakonec všichni k téměř stejnému výsledku." (Vařeka, 2006, str. 89-90).

32./30.         Špatné počáteční nastavení (špatná počáteční startovací postura a atituda) vyústí v to, že pohyb se provede špatně. Naopak dobré počáteční nastavení vyústí v to, že pohyb se provede dobře (volně podle Čápové). Toto Čápová odvozuje ze známého výroku Magnuse a říká tomu "stínový zákon" (Čápová, 2016, str.26-28). Zde je výrok Rudolfa Magnuse (1924): "Každý konkrétní pohyb začíná z přesně definované postury (=držení těla), má definovatelný průběh a končí v dané poloze konečné, přičemž postura následuje pohyb jako stín" (v době Magnuse se ještě pojem atituda (=účelově zaměřená postura) nepoužíval). A zde je formulace "stínového zákona" podle Čápové: "Průběh pohybu a postura konečná v sobě zcela zákonitě, podmínečně, reflektuje výchozí posturu a startovací atitudu jako stín." Jak píše Čápová, je tento stínový zákon pro terapii v jejím konceptu "bazálních posturálních programů" absolutně zásadní.