Posilování - varování
Varování před činkami a posilovnou (a někdy i před "DNS")
Pokud chcete posilovat tak, abyste si zlepšili držení těla, našli jste správné stránky (alespoň doufám). Tyto stránky nejsou o ničem jiném! Jiné "posilování" může být dost nebezpečné. Můžete si v dobré víře ještě posílit a přetížit nesprávné svalové souhry, které deformují a zraňují tělo, a přivodit si tak dlouhodobé bolestivé problémy.
Mnoho cviků v posilovnách a cviků s činkami nerespektuje Vojtův požadavek, aby se pohyboval trup při fixovaných končetinách, a cviky jsou často zcela bezúčelné v nepřirozených polohách. Takové cviky nejsou zaměřené na celkovou stabilizaci těla v polohách vývojově přirozených, kterým lze přiřadit jistý účel. Jediným účelem či samoúčelem bývá snaha posílit určitý konkrétní sval - třeba biceps nebo triceps.
Nyní trochu mé osobní zkušenosti. Když jsem se kdysi dávno rozhodl v rámci (povinné) tělesné výchovy na Univerzitě Karlově navštívit posilovnu, dostal nás na povel člověk, který bez jakéhokoli teoretického úvodu zařadil mezi prvními cviky ten, který je znázorněn na následujícím animovaném smajlíkovi: 
Povel zněl vzít si do každé ruky pětikilovou činku a kmitat s nimi (v upažení krčit a natahovat lokty) ještě rychleji, než to dělá ten smajlík na obrázku (mělo to být, myslím, dokonce "co nejrychleji"). A to celé bez jakýchkoli dalších pokynů. Dnes si myslím, že je možné, že ten "odborník" věděl o cvičení to samé, co jsem o tom věděl tehdy já, totiž nic. Není divu, že jsem druhý den cítil bolest v levém lokti. Tento instruktor i paní doktorka mi poradili mazat si loket nějakou mastí a brzy opět pokračovat v započatém "tréningu". Do té posilovny jsem chodil ještě celý rok (do konce povinného tělocviku). Trenéři se dost brzy vyměnili, a změna spočívala zejména v tom, že nový trenér nás v posilovně nechal dělat si, co jsme chtěli, a skoro nic nám neradil. Bolest lokte nepřestala ani po skončení návštěv v posilovně. Bylo to dost nepříjemné, jakoby to uvnitř lokte "hnilo".
Máma tehdy chodila občas na masáže a jednou mne vzala sebou. Pan masér mne rozmasíroval, a skoro celá horní levá čtvrtina zad se po masáži zbarvila do červena. Pan masér měl jasno - loket mě bolí od páteře respektive od přetížených horních fixátorů levé lopatky. Výsledek byl, že od té doby mne bolel loket i záda. Ještě jsem párkrát u toho maséra byl (myslím, že to byl zkušený člověk). Zpočátku věřil, že záda rozmasíruje, ale později se spíše "červeným místům" na zádech vyhýbal, zřejmě aby je ještě více nedráždil. Problém dokázal najít, ale nedokázal ho "vyléčit".
S bolestí zad a lokte jsem poté opět navštívil studentskou kliniku a diagnóza praktické doktorky byla C-Th syndrom (tedy bolesti vycházející z oblasti přechodu krční (C-cervikální=krční) a hrudní (Th-thorakální=hrudní) páteře). Byl jsem odeslán na rehabilitační oddělení kliniky, kde jsem chodil na různé procedury (elektroléčba, magnetoterapie, masáže i cvičení). Po čase se zřejmě vyčerpalo penzum péče hrazené pojišťovnou a já byl z kliniky odejit. Mé problémy se však nijak nezmenšily. Začal jsem jasněji tušit, že problém budu muset nějakým způsobem vzít více do vlastních rukou....
Když už o sobě píši, budu v tom ještě chvíli pokračovat (alespoň tak, jak mi to má paměť dovolí). Po odchodu z kliniky jsem ovšem dál pokračoval ve cvičení, které mi tam poradili. V té době jsem ve výprodeji levných knih zakoupil knihu od Kabelíkové a Vávrové s názvem "Cvičení k obnově a udržení svalové rovnováhy" (rok vydání 1997). Byla to na svou dobu skvělá učebnice "svalologie" z pohledu prof. Jandy. Poprvé jsem se dozvěděl nějaké souvislejší informace o svalech a svalové nerovnováze. Když jsem to četl na chodbičce vlaku, ulevoval jsem si hysterickými výkřiky do hluku kolejí: Jak je možné, že mi o těchto svalových zákonitostech, o kterých jsem tam četl, nikdo dříve neřekl?
Protože mé bolestivé potíže pokračovaly a zhoršovaly se např. při dlouhém sezení, dostal jsem se časem ještě k specialistovi do nemocnice Na Homolce. Přístup tam byl stejný (spíše horší) než na studentské klinice. Pan doktor mi řekl něco ve smyslu, že "člověk je stvořen k tomu, aby honil jeleny, a ne stále seděl" (a že mám-li tak hodně stažené svaly na zádech, musí mne to bolet). Jinak jsem se tam nic nového nedozvěděl a po pár návštěvách tam přestal docházet. Posléze jsem situaci vyhodnotil tak, že "musím" studium (dokonce dvou oborů zároveň) na univerzitě přerušit (zejména proto, abych omezil stálé sezení či jiné statické polohy bez pohybu). Potom jsem po určitém čase nastoupil na náhradní vojenskou službu do Svatého Jána pod Skalou, kde jsem pracoval hlavně na zahradě (a stále též cvičil). Četl jsem, myslím, už tehdy Lewitovu Manipulační léčbu z roku 1996. Moje chronické problémy se během té doby přeci jen znatelně zlepšily a já získal sílu na dokončení vysoké školy (obor matematika). Tušil jsem, že mám jen omezený čas na intenzivní studium (které mne bavilo), protože, jak jsem již psal, mé problémy se zhoršovaly při dlouhém sezení (zejména při práci s počítačem). Měl jsem pravdu. Když jsem psal diplomku, skončil jsem večer často s takovými bolestmi hlavy (od páteře), že jsem nemohl spát (musel jsem jít do teplé vody ve vaně nebo si vzít prášek na bolest nebo obojí).
Náročnou vysokou školu jsem nakonec dokončil v roce 2007, ale myslím, že to bylo "nadoraz". Moje výkonnost se blížila nule. Asi rok a půl před ukončením školy jsem měl, dá se říci, štěstí. Mou mámu, která učí latinu, kontaktoval jistý (dnes už Dr.) Tomáš Rychnovský, že chce konzultovat název své budoucí ordinace a při té příležitosti jí i mne pozval na vyšetření. Vyšetření proběhlo v nemocnici Motol. Na chodbě jsem poprvé zahlédl živého (dnes už prof.) Pavla Koláře. Později jsem na internetu (který tehdy už fungoval) zjistil, že Dr. Rychnovský je jedním z prvních žáků prof. Koláře. Vyšetření nebylo dlouhé a spočívalo zejména v instruktáži dvou "motolských" cviků: poloha na zádech a na bříšku (viz. první dva cviky v oddíle "Cvičení" na těchto stránkách). Jinak žádné dlouhé vysvětlování. Tyto dva cviky jsem doma cvičil a snažil se pochopit jejich význam. Po čase mi začalo připadat, že na mne cviky působí dobře, a že začínám chápat proč. Chtěl jsem se ještě jednou k panu Rychnovskému objednat, ale sdělil mi, že nemá čas. Po čase jsem opět na internetu zjistil, že Rychnovský pořádá (placené) kurzy přístupné pro veřejnost na PVŠPS, a tak jsem se přihlásil a v roce 2007 absolvoval svůj první fyzioterapeutický kurz (ze cviků se tam ukazovaly opět jen ty dva "motolské") . Také jsem se v té době dostal k zásadním článkům od prof. Koláře (viz. 3. a 4. článek v seznamu literatury na těchto stránkách), které vyšly v časopise Rehabilitace a fyzikální lékařství na přelomu let 2006/2007. V nich prof. Kolář do značné míry zveřejnil svůj přístup.
Nicméně čím více víte, tím více máte otázek. Takže když jsem po škole nastoupil na částečný úvazek na gymnázium Přípotoční, využil jsem relativní dostatek času k občasným návštěvám přednášek (dovolili mi to) na 2. lékařské fakultě v Motole (včetně přednášek samotného Koláře) a informace o cvičení jsem intenzivně testoval sám na sobě....
Možná zde v budoucnosti napíši ještě někdy pokračování. Nyní se avšak ještě vrátím ve vzpomínkách na své rané dětství. Deník mé mámy, který se věnoval záznamům o mém dětství od mého narození, končí prvním lékařským nálezem o vadném držení těla. Bylo to v roce 1983, kdy jsem chodil do druhé třídy. Nález neurologa byl "napřímení krční lordózy" a na silné bolesti hlavy mi byly předepsány prášky. V dalších letech na mně pozorovala nejen máma špatné držení těla (říkala mi, budeš "jako paragraf"). Doktoři nalezli plochou nohu, s čímž jsem cvičil. Další doktor řekl, že "jen" vystrkuji břicho. Na druhém stupni ZŠ mi ve frontě na oběd říkala jedna pohledná dívka z naší třídy, že se "musím rovnat". Strýc, který je dětský lékař, mi říkal "ten hrudník je propadlý čím dál víc". Na konci ZŠ (čerstvě po revoluci) máma sehnala jistého znalce Vojtovy metody. Pamatuji si, že komentoval můj "rozjetý" hrudník v tom smyslu, že dolní žebra nemají odstávat, nýbrž být sklopená a splývat s trupem. Vojtovu metodu jsem nějakou dobu cvičil (s mámou), ale výsledky nebyly příliš znatelné. Na přechodu ZŠ a gymnázia mi říkali bratranci o letních prázdninách, že vypadám jako strýček Skrblík nebo mne napodobovali, jak prý chodím úplně ohnutý (či předkloněný). O prázdninách mne zase viděla jistá fyzioterapeutka (známá mé tety), která mi říkala, že fyzicky zahynu a že musím cvičit. A na mé studijní plány říkala, že vědec potřebuje "svalový základ" (cvičit (s činkami) mi doporučovala i učitelka přírodopisu na ZŠ). Podobně se později vyjádřila nejzkušenější rehabilitační sestra na studentské vysokoškolské klinice (tehdy ve Spálené ulici), kam jsem se dostal potom, co jsem se "strhal" v univerzitní posilovně v 2. ročníku vysoké školy v roce 1995. Nejlepší fyzickou přípravu prý potřebuje šachista (a já mám "břicho na hadry" a ostatní svaly též nic moc). Ještě později (v roce 2008) mi bylo řečeno na základě fotografií z mého raného dětství, že mé vadné držení začalo již neideálním vývojem v nejranějším dětství. Toto hodnocení mi poskytla Mgr. Magdaléna Lepšíková (instruktorka DNS, Motol). Již tehdy jsem měl prý nerozvinutý hrudník - vpáčené sternum a pseudoharrisonovu rýhu (tedy propadlou hrudní kost a odstávající dolní žebra) a nejpozději na SŠ jsem si vypěstoval předsun hlavy (a tím přetížil C-Th přechod). Mám také trochu skoliózu a vrchol hrudní kyfózy posunut dolů do oblasti Th9. Prý mne čeká dlouhá cesta (ve smyslu cvičení), než dosáhnu zlepšení. Podle Dr. Švejcara mám trochu Scheuermannovu kyfózu - náznak klínovitého obratle kolem Th9 (křivka páteře je v tom místě trochu zalomená) a propad horní hrudní páteře a předsunuté držení (hlavy).
Možná zde v budoucnosti napíši ještě někdy pokračování. Nyní se avšak ještě vrátím ve vzpomínkách na své rané dětství. Deník mé mámy, který se věnoval záznamům o mém dětství od mého narození, končí prvním lékařským nálezem o vadném držení těla. Bylo to v roce 1983, kdy jsem chodil do druhé třídy. Nález neurologa byl "napřímení krční lordózy" a na silné bolesti hlavy mi byly předepsány prášky. V dalších letech na mně pozorovala nejen máma špatné držení těla (říkala mi, budeš "jako paragraf"). Doktoři nalezli plochou nohu, s čímž jsem cvičil. Další doktor řekl, že "jen" vystrkuji břicho. Na druhém stupni ZŠ mi ve frontě na oběd říkala jedna pohledná dívka z naší třídy, že se "musím rovnat". Strýc, který je dětský lékař, mi říkal "ten hrudník je propadlý čím dál víc". Na konci ZŠ (čerstvě po revoluci) máma sehnala jistého znalce Vojtovy metody. Pamatuji si, že komentoval můj "rozjetý" hrudník v tom smyslu, že dolní žebra nemají odstávat, nýbrž být sklopená a splývat s trupem. Vojtovu metodu jsem nějakou dobu cvičil (s mámou), ale výsledky nebyly příliš znatelné. Na přechodu ZŠ a gymnázia mi říkali bratranci o letních prázdninách, že vypadám jako strýček Skrblík nebo mne napodobovali, jak prý chodím úplně ohnutý (či předkloněný). O prázdninách mne zase viděla jistá fyzioterapeutka (známá mé tety), která mi říkala, že fyzicky zahynu a že musím cvičit. A na mé studijní plány říkala, že vědec potřebuje "svalový základ" (cvičit (s činkami) mi doporučovala i učitelka přírodopisu na ZŠ). Podobně se později vyjádřila nejzkušenější rehabilitační sestra na studentské vysokoškolské klinice (tehdy ve Spálené ulici), kam jsem se dostal potom, co jsem se "strhal" v univerzitní posilovně v 2. ročníku vysoké školy v roce 1995. Nejlepší fyzickou přípravu prý potřebuje šachista (a já mám "břicho na hadry" a ostatní svaly též nic moc). Ještě později (v roce 2008) mi bylo řečeno na základě fotografií z mého raného dětství, že mé vadné držení začalo již neideálním vývojem v nejranějším dětství. Toto hodnocení mi poskytla Mgr. Magdaléna Lepšíková (instruktorka DNS, Motol). Již tehdy jsem měl prý nerozvinutý hrudník - vpáčené sternum a pseudoharrisonovu rýhu (tedy propadlou hrudní kost a odstávající dolní žebra) a nejpozději na SŠ jsem si vypěstoval předsun hlavy (a tím přetížil C-Th přechod). Mám také trochu skoliózu a vrchol hrudní kyfózy posunut dolů do oblasti Th9. Prý mne čeká dlouhá cesta (ve smyslu cvičení), než dosáhnu zlepšení. Podle Dr. Švejcara mám trochu Scheuermannovu kyfózu - náznak klínovitého obratle kolem Th9 (křivka páteře je v tom místě trochu zalomená) a propad horní hrudní páteře a předsunuté držení (hlavy).
V problému získávání svalové hmoty posilováním se zdá, že do značné míry platí biblické "kdo má, tomu bude přidáno, kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má". Přirozeně svalnatý typ mezomorf silovým tréningem získává rychle další svaly, zatímco přirozeně slabý typ ektomorf svaly získává obtížně a navíc se jeho svaly při posilování snadno přetíží (Janda: Hypermobilita, 2001, str. 3) a místo svalového nárůstu získá bolestivé obtíže. Typ endomorf se zase obtížně zbavuje tuku (viz. např. OBR 57-zdroj je zde).
Ještě několik příkladů k Vojtovu požadavku, aby se pohyboval trup při fixovaných končetinách: Např. místo Bench Pressu (tělo se nehýbe, ruce ano) je lépe zkoušet udělat správně klik (tělo se hýbe, ruce ne). Podobně místo stahování kladky v posilovně je lépe zkoušet udělat shyb. A cvičení s jednoručními činkami je zvláště nebezpečné. I Jaromír Jágr napsal: „Táta mě vždycky vedl k tomu, abych posiloval vlastní váhou těla. Žádné činky, ale dřepy, kliky a podobné cviky, to bylo to pravé". Více o tématu na jiných místech těchto stránek ...
Škodit si však někdy můžeme dokonce i cvičením ve "vývojových polohách" (tedy např. i metodou DNS). Ne na všechno, co umí udělat malé dítě, máme v dospělejším věku dostatečný rozsah pohybu. Například Mgr. Michal Truc (instruktor DNS) uváděl na kurzu, že dítě kolem 7. měsíce života je schopno si strčit nohu do pusy, což on už asi neudělá (!)(OBR 41(Vojta In Lesný, 1971, str. 182, obr. 41)). Podobné varování platí i např. pro některé varianty "šikmého sedu" nebo pro polohu "tripod" (!)(více viz. poznámku číslo27). Speciálně doporučuji nezahrávat si s cvičením v poloze tripod, a to i na základě vlastní nedobré zkušenosti s touto polohou. V tripodu si páčíte kyčelní kloub a drtíte si okraj kloubní jamky (!)(OBR 36(Janda, Kobesová, 2018, str.23-upraveno)).
Statická stabilizace (SS, zavěšení do vaziv, páčení na kloubech) i dynamická stabilizace (DS,"tančící klouby", kloubní centrace) jsou obě fyziologické, přičemž SS stojí méně energie (Švejcar, Šťastný, 2013, str.22). V zátěžových situacích se tělo přepne (resp. má přepnout) do DS, která chrání (nejen) měkké tkáňové struktury (vaziva, klouby,...) a která maximalizuje výkon. Tolik jeden pohled (inspirovaný zejména Švejcarem). Druhý pohled (inspirovaný zejména Kolářem) říká, že s tím přepnutím z SS do DS to není "buď a nebo", ale jde spíše o pozvolný přechod, přičemž čistá SS je vždy patologická. SS (náhradní mechanizmy, kompenzační mechanizmy či (mal)adaptační mechanizmy) vydrží dle Švejcara u běžného člověka až do 50 let, tedy SS je pro držení těla docela funkční. Pokud však člověk dělá v režimu SS vrcholový sport nebo těžkou práci, sesype se tělo (a začne bolet) mnohem dříve (dojde k dekompenzaci) - např. u sportovce už v 17 letech (a tedy žádnou kariéru jako dospělý neudělá). Vraťme se k výše zmíněnému heslu, že nejlepší fyzickou přípravu potřebuje šachista. Zajímalo mne, co na to říká náš nejlepší šachista David Navara. V rozhovoru s Lucií Výbornou https://www.sachyvlcnov.cz/2019/05/28/krasny-rozhovor-lucie-vyborne-s-davidem-navarou/ z roku 2017 říká (tehdy mu bylo 32 let) David Navara, že podle příkladu těch úspěšných je dobré se věnovat nějakému fyzickému sportu, což může být běh, plavání, tenis či jóga. On však prý "nic moc nedělá", není prý líný na krok, ale nějak systematicky nesportuje. Prý se však naučil alespoň trochu odpočívat. Tedy dost možná je lepší nedělat nic, než dělat něco špatně. V souvislosti s tím, jak dlouho člověk vydrží žít v SS, připomeňme Kolářův příměr o kapce vody, která kape dlouho na stejné místo. Taková kapka je schopna za čas udělat i díru do betonu. Myslím, že to může být pravda, ale dodal bych, že když se během této dlouhé doby krátkodobě přetížíme (třeba v posilovně), je to jako kdybychom kapce pomohli jedním úderem kvalitního majzlíku a díru v betonu máme hned (třeba poškozenou plotýnku). Také mám za to, že lepší je se (trochu) věnovat nějakému sportu (nebo nějaké smysluplné fyzické práci), kde je nějaký cíl (třeba dopravit míček na soupeřovu část), což může být i zábavné. V protikladu k tomu je snaha posilovat nějaký konkrétní jeden sval, jak to bývá v posilovně. Profesor Kolář to ve své knize Labyrint pohybu popisuje takto: "Ten, kdo kdysi kosil trávu, házel telatům, nebo skládal uhlí, se choval mnohem přirozeněji než ten, kdo zvedá činky. Někdy má takové nevyvážené posilování horší důsledky než pohybová pasivita u těch, co nevstanou od počítače." (Červenková, Kolář, 2018, str.73).