Hydrobag, hluboký stabilizační systém, dýchání, centrované postavení, polohocit

     Animované snímky z jaderné magnetické rezonance ukazují, že celý obsah břišní dutiny spolu s vnitřními orgány se při nádechu pohybuje o několik centimetrů dolů a při výdechu zas nahoru. To odpovídá představě, že obsah břicha funguje jako tekutý míč (tzv. hydrobag; Švejcar používá též termín "břišní hydraulika" (zkráceně BH) nebo "břišní hydraulický válec" (Švejcar, Šťastný, 2013, str. 17-21)) naplněný málo stlačitelnou kapalinou. Tento tekutý míč je shora ohraničen bránicí, ze stran břišní stěnou a zespodu pánevním dnem. Jsou-li všechny tyto ohraničující svaly současně vyváženě aktivovány a obsah břicha tedy nikudy “neuniká” (břicho se nikde nevybouluje), poskytuje tento hydrobag oporu páteři z přední strany (viz. video Kolář, Golfmagazín 1.8. 2008, viz. Menu “Odkazy a videa”) a je schopen páteři významně odlehčit při nesení horní části těla. Víme, že když chceme něco těžkého zvednout, často zadržíme dech a bránici používáme jako píst jen k natlakování hydrobagu a ne k dýchání. Když však například něco těžkého přenášíme na větší vzdálenost, musíme při tom i dýchat, a tedy bránice se účastní na zajištění současně dvou funkcí - dechové a zajištění držení těla udržováním nitrobřišního tlaku (tedy tlaku v hydrobagu). Hydrobag funguje jako hydraulický zvedák a  zabraňuje též přílišnému prohnutí v bedrech s vystrčením břicha (viz. řada malých modrých šipek na  OBR 19   (Kobesová, Kolář, 2009)). Je to protihráč (antagonista) zádových svalů v bederní oblasti, které mají sklon k hyperaktivitě. Hydrobag funguje optimálně, když trup má tvar rovného válce, tedy když dolní část hrudníku plynule nezalomeně přechází do břišní stěny, nikde nic nevyčnívá (třeba dolní žebra) ani se nepropadá (nejsou propadliny pod dolními žebry zepředu ani zezadu ani propadliny nad třísly). Průřez trupu má mít všude tvar hezkého oválu či elipsy. Souhře svalů, které to zajišťují, se říká hluboký stabilizační systém páteře (zkráceně HSSP nebo HSS) a jde o již zmíněný ideální vzor třetího měsíce. Funkci hydrobagu se též říká prostě (aktivovaný)"válec" (protože trup by měl mít tvar hezkého válce) nebo "barelová funkce" (Kolář) nebo "břišní hydraulika" (Švejcar, Šťastný, 2013, str.39)("core") nebo "trupová stabilizace" nebo "funkční propojení horního a dolního trupu" (Čápová, 2008, str.110; 2016, str.186) nebo "hrudník propojený s pánví" (např. video "DNS pro pacienty") nebo "břišní lis" (Čihák, 2001, str.356+359+360; Rašev, 1992, str.136) nebo "zpevňovací funkce bránice spojená s bráničním dýcháním".

     Co nám může pomoci “narovnat se” ? Díky zmatenému polohocitu (viz. dále) máme k dispozici jen zrakovou kontrolu (zrcadlo nebo zrcadla) a kontrolu hmatem. Následující postup vychází z tzv. bráničního testu podle prof. Koláře (Kolář, Lewit, 2005; Kolář, 2006, str.166; Kolář In Rokyta, 2006, str.637 a Kolář In Liebenson, 2006, str. 554; viz. též video Golfmagazín 1.8. 2008 18.minuta). Postavme se a dejme ruce v bok tak, abychom se palci zaryli pod dolní žebra na zádech (nebo abychom palci tlačili na nejspodnější žebra na zádech). Nyní se snažíme zaktivizováním trupu palce vytlačit. Vyvíjíme proti palcům protitlak (zvyšujeme nitrobřišní tlak - tlak v hydrobagu).  Nejprve při nádechu, pak i při výdechu, což je těžší. Nyní se při tom ještě snažíme narovnat (zaklonit se) co nejblíže nad palci, aniž bychom povolili protitlak proti palcům a aniž bychom cítili, že nám záda pod palci utíkají dopředu. Tak můžeme kontrolovat, že se nezakláníme v přechodu bederní a hrudní páteře (v Th-L přechodu), ale v dolní a střední hrudní páteři a časem bychom měli být schopni cítit a ovládat tuto aktivitu hrudního vzpřimovače kolem páteře a žeber mezi dolními konci lopatek (u dívek místo zapínání podprsenky) i bez pomoci palců. Zpevněné natlakované břicho dokáže zabránit tomu, abychom se zakláněly níže, než je hrudní oblast páteře, a vyrovnává se tak též propadlý hrudník (viz. dále).

     Další věc, kterou by při fungujícím hydrobagu měla zajistit současná aktivita břišních svalů a hrudního vzpřimovače, je to, aby nám při pokusu o narovnání (zaklonění) nevyjela dolní žebra dopředu a do stran. To je znakem toho, že se při záklonu pohyboval kyfotický hrudník jako jeden celek a nedošlo k jeho rozevření (napřímení, rozvinutí) - zepředu zůstal hrudník propadlý, zezadu vyhrbený. Správně by se měla dolní žebra naopak sklopit, stáhnout dolů a splynout s trupem. Jde o to “vyprsit se” (Švejcar) bez vystrčení dolních žeber dopředu. Jinak řečeno jde o to naučit se vtáhnout dolní žebra při současném narovnávání v hrudní páteři. Tím se zlepšuje tvar propadlého hrudníku. Ještě jinak řečeno jde o to umět spojit natlakování břicha bránicí (tedy činnost hydrobagu) s aktivitou hrudního vzpřimovače v dolní a střední hrudní páteři (volně podle Koláře). Musí dojít k "provázání" pánve s hrudníkem přes hydrobag a ne, aby byl hrudník "odpojen" od pánve a tělo "zavěšeno" v Th-L erektoru (vzpřimovači). Propadlý (vpáčený) hrudník (pectus excavatum, OBR 9 (https://expectus.hubpages.com/hub/What-is-Pectus-Excavatum)) a odstávající dolní žebra (flared ribs, costal flaring, “druhá prsa” (Šafářová), OBR 9 a OBR 10 (Kobesová, Kolář, 2009)) na přední straně těla souvisí se zátěžovým kyfotickým držením (infantilní kyfózou) na zadní straně těla. Burzová uvádí tento stav jako výsledek maladaptace (špatné adaptace) na dlouhodobé sezení (Bursová, 2005, str. 17) a je zde též vliv vrozených dispozic (např. podle Vojty celá třetina dětí neprodělá ideální vývoj v prvním roce života a má tzv. centrální koordinační poruchu (i když většinou "velmi lehkou") (Vojta, 1993) - např. nemá hrudník plně rozvinutý, vývoj schopnosti napřímení není jakoby dokončen)^8/9. Při vadném zátěžovém držení se horní část žeber sklápí více dolů (to souvisí s nakloněním horní hrudní páteře dopředu - horní část těla jakoby "přepadává" dopředu), žebra jsou k sobě stěsnána, dolní sternum (hrudní kost) se propadá, mezižeberní prostory se zužují.

     Další pomůcka k narovnání vychází z jednoho cviku Dr. Švejcara (Švejcar, Šťastný, 2013, str. 42-43, 63-65)^9/31. Postavme se a položme prsty na horní část hrudní kosti a zatlačme směrem dolů. Opřeme se hrudníkem proti našim prstům a vyviňme protitlak. Cítíme, že při výdechu nám hrudník poklesává, protitlak proti prstům se nám nedaří udržovat. Snažme se nyní i při výdechu udržovat hrudní kost nahoře a udržovat stálý tlak proti prstům při dýchání (objeví-li se při cviku při dýchání "sípání" či "chroptění", není to na závadu (naopak) - dle Švejcara je to projev posturální funkce jazylkových svalů) . Měli bychom (časem) opět cítit kýženou aktivitu hrudního vzpřimovače kolem střední a dolní hrudní páteře. Dále se nám daří vyklenovat hrudník, tedy zvětšovat vzdálenost prsní kosti od páteře, což je podle Kováčikové žádoucí znak fyziologie (Kováčiková, 1998). Kromě toho se nám dýchání přesunulo do dolní části hrudníku, který se při nádechu rozšiřuje hlavně do stran (laterálně) a též dozadu. Tento typ dýchání je “správný” a bývá oslaben. Jedná se o tzv. “Bucket handle motion” (dolní žebra se pohybují jako “ucho od kýble”). Druhý typ dýchání je tzv. “Pump handle motion” (žebra se pohybují jako "držadlo od pumpy"), který se více uplatňuje u horních žeber a v určité míře je též "správný"^10/1. Animaci obou typů dýchání je možno vidět  na následujícím videu:

 https://www.medicalexplorer.org/preview/index.php?ch=2&fig=3&s=24

nebo zde: https://www.youtube.com/watch?v=HvBcKQAOUQQ

"Nesprávné" je, když se žebra vůči páteři málo pohybují a (kyfotický) hrudník se při dýchání nerozšiřuje, ale zvedá se (i s hrudní páteří) jako jeden celek - při výdechu se trochu předkloníme a při nádechu zakloníme a dolní oblouky žeber nám vyjedou trochu dopředu a nahoru (tyto pohyby jsou znázorněny šipkami na prvních dvou snímcích na obrázku OBR 14 (Kolář, 2007, obr. 3 - týž obrázek barevně viz. OBR 29), o kterém jsme již mluvili v souvislosti se špatným "narovnáváním se", záklon a předklon se provádí až pod (kyfotickým) hrudníkem v Th-L přechodu). Podaří-li se nám aktivně napřímit v hrudní páteři, dostaví se automaticky i správné dýchání s rozvíjením žeber bez souhybu páteře (srov. Vojta, Peters, 1995, str. 99 [2010, str. 97]). Při správném dýchání při nějaké zátěži by válec tvořený břichem a dolním hrudníkem neměl měnit tvar, ale měl by se při nádechu rozšiřovat ne moc, ale všemi směry (i dozadu - tam, kde jsme tlačili palce - viz. výše), při výdechu by se měl naopak trošku zužovat. To vše za neustálé aktivity břišní stěny, která stále kontroluje dostatečný tlak v břišní dutině pro činnost hydrobagu. Při nádechu se realizuje tzv. excentrická kontrakce břišních svalů (tj. svaly  jsou sice aktivní, ale prodlužují se, přičemž mají na pohyb brzdivý účinek), při výdechu se realizuje koncentrická kontrakce břišních svalů (tj. svaly se aktivně zkracují, čímž způsobují pohyb). Názor, že takový typ dýchání je správný, pramení též z toho, že ho lze pozorovat při cvičení Vojtovy metody. Spolu s napřímením hrudní páteře patří tento typ dýchání mezi první reakce, které se vyvolávají při stimulaci Vojtovou metodou.  

     Než se dostaneme k popisu jednotlivých cviků, vysvětleme ještě fakt, že všechny klouby při cvičení by měly být stále v tzv. centrovaném postavení (= neutrálním postavení). To znamená, že kloub by se měl pomocí svalů neustále udržovat v jakési labilní střední poloze, jako když artista balancuje s talířem na tyči. Žádný sval působící na kloub by neměl trvale převládnout. Švejcar mluví o “kloubním tanci”. Kloub by neměl sklouznout do některé z krajních poloh a pasivně se opřít do vaziv kloubního pouzdra. Pokud používáme takovou decentrovanou pasivní stabilizaci, je otázkou času, kdy dojde při zvýšení zátěže (typicky např. v posilovně) ke zranění (poškození vazivových struktur). Klouby například nejsou centrované (jsou decentrované), když máme tzv. valgózní postavení v kotníku (vnitřní kotník vyvrácený (vbočený) směrem dovnitř, sešlapáváme více vnitřní stranu boty - OBR 50 (https://prozdravenohy.cz/?p=205 (upraveno))) nebo když stojíme tak, že máme zcela na doraz propnutá kolena (rekurvace v kolenou). Též kyfotické držení je příklad decentrace v páteři. Připojení lopatky k hrudníku pomocí mnoha svalů lze též chápat jako rozsáhlý “kloub”. Když stojíme na čtyřech tak, že lopatky odstávají a trup je pasivně zavěšen na vazivech, je to též příklad decentrovaného kloubu (viz. OBR 5 (Kobesová, Kolář, 2009)). Daří-li se nám chvíli udržovat v nějaké centrované poloze, objeví se vlivem únavy viditelné vibrace, třes (tremor), tělo se klepe. Stalo se to, že kloubní tanec se stal viditelný, zvýšily se jeho výchylky. Jsou-li vibrace moc velké, znamená to, že jsme už příliš unaveni nebo je daná poloha pro nás příliš náročná. Dobře pozorovat kloubní tanec můžeme na malém dítěti, když začíná chodit - dítě se při tom stále chvěje, třese či klepe, jak tělo vyvažuje vzpřímenou polohu.

     Je pravda, že každý člověk je jiný. Každý má jiný, geneticky daný tvar kostí a svalů, jinou kvalitu měkkých tkání (na kvalitě měkkých tkání (vaziv) a jejich odolnosti vůči zátěži a schopnosti hojení hodně záleží, jestli a jak velké bude mít člověk s vadným držením bolestivé obtíže (Kolář); hypermobilní a hypotoničtí lidé mají vysoké riziko obtíží (srov. Lewit, 2001, str.143)), jiný jedinečný způsob pohybu. Přesto se však při vadném držení těla klouby nedecentrují zcela náhodně, nýbrž pro každý kloub existuje obecně určitelný nejčastější směr, ve kterém se má tendenci decentrovat. Pokud se chce člověk při cvičení vyhnout chybám, měl by tyto tendence pro každý kloub znát. Probereme je ještě při jednotlivých cvicích. Dále platí, že je-li některý kloub decentrován, mají ostatní klouby tendenci se decentrovat také. Janda to označuje termínem “generalizace svalové nerovnováhy” (Janda, 1982, str. 102.). Tomu odpovídá to, že vadné držení těla má vždycky stejné znaky v jednotlivých částech těla, jen je každý jednotlivý znak rozvinut u každého v různé míře. Při neideálním držení se máme většinou tendenci vracet k prvkům držení novorozence, které je vzorem “vadného držení”.

     Učíme se, že člověk má pět smyslů: zrak, sluch, čich, chuť, hmat. Zapomíná se na velmi důležitý šestý smysl, který se nazývá polohocit (vnitřní steregnózie, propriocepce). Ten zpracovává signály z receptorů, jako jsou např. svalová vřeténka ve svalech, šlachová tělíska ve šlachách nebo receptory v kloubních pouzdrech. Polohocit umožňuje vnímat polohu a pohyb jednotlivých částí našeho těla (i tam, kam si nevidíme) a vytvářet si o tom v mozku představu. Takto máme v mozku uložené tzv. tělesné schéma. Toto tělesné schéma však často není ve shodě s realitou, je zmatené a klame nás. Postavme se například na všechny čtyři vedle zrcadla. Zkusme bez pohledu do zrcadla vyrovnat páteř do roviny nebo zkusme přiložit lopatky k zádům tak, aby neodstávaly. Potom zkusme udělat totéž s pohledem do zrcadla. Je dost možné, že budeme překvapeni, že se na zádech  děje něco jiného, než jsme si mysleli, když jsme se do zrcadla nedívali. To je důvod, proč je vhodné cvičit nejdříve s co největší zrakovou kontrolou v zrcadle. Není to vůbec nový nápad, zrcadlo používal již Frederick Matthias Alexander (Parková, Glen, 1996; Ingham, Shelbourn, 2005). Cílem je vůbec naučit se zapojit svaly tak, aby udělaly pohyb, který chceme udělat. Jak píše Dr. Švejcar, “posturální poruchy (poruchy držení těla) jsou vždy spojeny s poruchou vnitřní stereognózie” (Švejcar, 2003). Význam vnímání vlastního těla zdůrazňoval též Feldenkrais (Feldenkrais, Moshé, 1996) a Alexander (Parková, Glen, 1996; Ingham, Shelbourn, 2005). Nestačí udělat např. desetkrát nějaký cvik, důležité je cvičit s uvědoměním těla (Kolář).

     Nyní se již pustíme do popisu cviků, a to přesto, že prof. Janda uvádí zásadu, že “pohybová pestrost a respektování přirozeného pohybu jsou obecně rozumnější než jakkoli sofistikovaně vymyšlené cvičební soustavy nebo systémy” (Janda, 2001). Nejpozději od vstupu do školy máme totiž k pestrému přirozenému pohybu málo příležitostí. Dále prof. Janda uvádí, že u jedinců s celkovou hypotonií (se slabými svaly) často “posilovací cvičení správně indikované pro zvýšení svalové síly nevede k hypertrofii (zvětšení svalů), která by odpovídala vynaložené námaze” (Janda, 2001). Jinými slovy řečeno platí, že je-li člověk hubený (tedy je-li jeho somatotyp (tělesný typ) ektomorf (astenik) - což je i můj případ), získává při posilovacím cvičení velmi obtížně svalovou hmotu (na internetu se o tom lze dočíst např. na adrese https://www.vitalia.cz/clanky/jak-cvicit-abychom-nebyli-jeste-vice-hubeni/ (viz. též. OBR 57-zdroj je zde)). Cílem cvičení je pro nás hlavně zlepšení držení těla ve smyslu změny (podvědomého) stereotypu koordinace svalů z mozku a zlepšení vnímání a ovládání těla. To trvá nejméně několik měsíců, stejně jako když se člověk učí např. hrát tenis. Jde hlavně o cvičení mozku, ne svalů (Kolář). Nejprve musí člověk na držení těla a cvičení hodně myslet, později má šanci, že se věc stane více automatickou (podvědomou). Zlepšení držení těla může též (i u hypotoniků či ektomorfů) způsobit, že to "opticky" vypadá, jakoby se zvětšily svaly (i prsa - prý až o 1 číslo (Švejcar)). 

     Ve většině cviků jde o výdrž v některé centrované poloze s napřímením ve střední a dolní hrudní páteři. Jde o cvičení stále stejné svalové souhry jen v různých polohách. Vydržíme-li ve správné poloze dost dlouho (s přestávkami na odpočinek), měli bychom druhý den “cítit” svaly podél páteře a žeber v oblasti kolem dolních konců lopatek (při cvičení by se měla tato oblast zpotit). Tak bychom měli časem tuto napřimující souhru vzoru třetího měsíce začít umět cítit a být schopni ji zapojit kdykoli během dne. Získat tento nový prožitek ze zapojení svalů, které se při vadném držení málo zapojují, je podstatné též kvůli tomu, aby se tyto svaly při dalším cvičení mohly posílit (v mozku) (jedná se např. o různé (hluboké) části hrudního vzpřimovače (Švejcar) a dolní fixátory lopatky). Jinak se při cvičení jen posiluje nesprávná svalová souhra - posilují se svaly, které se při vadném držení zapojují  přehnaně (např. horní část trapézového svalu). Při cvičení má dojít k propojení břicha (přesněji hydrobagu včetně bránice) a napřimující (extenční ) funkce v dolní a střední hrudní páteři (volně podle Koláře). Nedojde-li při jakémkoli cviku nebo činnosti alespoň k určitému napřímení v hrudní oblasti, nezapojí se ani ostatní svaly správně.