Cvičení

Cvik č. 1:   "poloha na bříšku"

      Protože chceme trénovat vzor třetího měsíce, nastavíme se v prvních dvou cvicích do polohy, kterou zaujímá dítě mezi 3. a 4. měsícem. Tyto dva cviky popíšeme zvláště podrobně kvůli jejich důležitosti. Začněme s polohou na bříšku, tedy s polohou pasení koníčků či pasení hříbátek (viz. OBR 4 vpravo (Kolář, 2006, str.161, obr. 7); Kolář, 2002, obr.2; Cíbochová, 2004, obr. 3; Kobesova, Kolar, 2013, obr. 5 ). Varianty tohoto cviku popisuje prof. Kolář jako ovlivnění extenze (napřímení) hrudní páteře (Kolář, 2007, str. 9; Kolář et al., 2009, str.237-238) či extenční test (Kolář, 2006, str. 165; Kolář In Rokyta, 2006, str. 638; Kolář In  Liebenson, 2006, str. 558 a Kolář, Lewit, 2005 ).

       Lehneme si na břicho a opřeme se o předloktí tak, jak to dělá miminko, když pase koníčky (tzv. první vzpřímení). Podložka by neměla být příliš měkká, abychom se mohli do ní řádně opřít (postel není vhodná,  lepší je se opřít lokty o tvrdou zem), ideální by asi byla vhodná podložka na cvičení. Opírat bychom se měli hlavně o část předloktí, která je u lokte. Lokty, které máme před rameny^11/18, tlačíme do podložky a snažíme se v náznaku k nim tělo přitáhnout^12/32. Nyní se snažíme zvednout hlavu tak, že se zakloníme ze střední hrudní páteře (Kolář, 2007, str. 9)(vzpřimujeme se z páteře mezi lopatkama - tak to popisuje Rychnovský zde (11. minuta)). Hlavu nezakláníme, ale snažíme se ji zvedat spolu s horní hrudní (a krční) páteří, kterou se snažíme vytáhnout mezi lopatkami nahoru (dorzálně, posteriorně, směrem do kyfózy) tak, aby se páteř mezi lopatky nepropadala. Přitom dáváme pozor, aby se nám nezvětšovala bederní lordóza, kterou se snažíme naopak činností břišních svalů (hydrobagu) zmenšit. Jinak řečeno, břicho v oblasti pupíku se snažíme odlehčit až odlepit od podložky (neopírat se o břicho), čímž se zmenší prohnutí v bedrech i náklon pánve dopředu a zmenší se tak též napětí (možná bolestivé) zádových svalů v bederní oblasti (bederní vzpřimovače mají tendenci k nadměrné aktivitě, což si může člověk v dobré víře ještě zhoršovat pomocí cviku zvaného hyperextenze (záklony v lehu na speciální lavici se zapřením za paty), který se cvičí v posilovnách). Na břichu se opíráme zejména v oblasti symfýzy (spony stydké) - tedy až pod břichem - tam, kde se stýkají pánevní kosti (tuto oblast je vhodné podložit např. několika vrstvami látky nebo karimatkou (nebo obojím) - aby to netlačilo - já používám nejméně dva kusy staré karimatky položené na sobě). Někteří autoři upozorňují, že opora na symfýze není bodová a že dítě se ve skutečnosti opírá i o sousední části bříška, třísla a obě přední plochy stehen (Dvořák, Vařeka, 1999, str.88; Čápová). Popsaná místa opory o lokty opřenými před rameny a symfýzu jsou důležité proto, že jde o nejvyspělejší typ opření v poloze lehu na břiše. U malých dětí se během vývoje místo opření na břichu posouvá směrem dolů od dolního hrudníku přes oblast pupíku až na symfýzu a naopak lokty se postupně vysunují směrem dopředu před ramena - viz. OBR 20 (Kolář, 1996, obr. 1) a OBR 28 (Dvořák, Vařeka, 1999, obr. 1-4, upraveno). Jinými slovy úhel mezi humerem (kostí pažní) a trupem je nejprve ostrý a postupně se zvětšuje až na 100 - 110 stupňů ve 4. měsíci života (Kolář). Vidíme též, že se postupně zmenšuje náklon pánve dopředu (anteflexe či anteverze pánve), který je typický pro nevyspělé novorozenecké stádium, a povoluje novorozenecké skrčení končetin. Je chybou houpat se na pupíku (břichu)(mít "rozpláclé" břicho), správné je houpat se na symfýze (pánvi) (Michal Truc kurz DNS). Napřimovat páteř bychom měli ovšem umět i při jiných polohách rukou a také bez opření o ruce (viz. například Kolářův extenční test), avšak popsaná poloha by měla být nejvýhodnější (sám Kolář doporučuje cvičit nejprve s oporou horních končetin (Kolář, 2007, str. 9; Kolář et al., 2009, str. 237-238)). Snažíme se prohnout (zaklonit, napřímit) v dolní hrudní páteři mezi dolními konci lopatek (v místě zapínání podprsenky (Švejcar)). Opravdu zaklonit se nám v tomto málo pohyblivém úseku asi nepodaří, úspěchem bude narovnání nebo jen malé zmenšení kyfotického vyhrbení v dolní hrudní páteři ^13/6. Jde o to naučit se zacílit snahu o záklon právě do této oblasti. Zároveň by se nemělo objevit prohnutí (zaklonění) o kousek níže, a sice na přechodu hrudní a bederní oblasti (Th-L přechod) - tam bychom naopak měli dosáhnout vyrovnání vytažením páteře nahoru směrem do vyhrbení. Oblast, kde se máme zaklonit je jen kousek nad oblastí, kde se naopak zaklonit nemáme! Cíl je tuto oblast vyrovnat do přímky.   Celou páteř se snažíme držet co nejrovnější.  Neměli bychom přitom přehnaně zatínat hýžďové svaly a zejména svaly na zadní straně stehen (Švejcar; Kolář, 2006, str. 166), ty mají bez toho sklon k hyperaktivitě a zkrácení (jde o ischiokrurální svaly neboli hamstringy). Tyto svaly k narovnání hrudní páteře (zvláště při fungujícím hydrobagu) příliš nepotřebujeme, přesto je máme sklon zatínat místo těch správných svalů (tzv. náhradní mechanizmus). Svaly na nohách bychom měli umět při cviku uvolnit. Lze také doporučit snažit se "dýchat do zadní stěny dolního hrudníku" - snažíme se při nádechu rozšířit (poroztáhnout) žebra v dolní části hrudníku do stran a dozadu (srovnej např. Jarošová, 2003, str.16) - tam, kam jsme tlačili palce při "bráničním testu" podle Koláře (viz. oddíl "Hydrobag a dýchání"). Snažíme se cítit (při natlakovaném břichu), že vnitřní hrany lopatek se posunují kolem těla trochu k břichu, aby se adduktory lopatek mohly podílet na vzpřimování hrudní páteře^22/14. Polohu se snažíme co nejdéle udržet a dýchat při tom. Zdá se potřebné vše kontrolovat občasným pohledem do vhodně nastaveného zrcadla (dítě ve 3 měsících by mělo umět při pasení hlavu volně otáčet na obě strany (Vojta, Peters, 1995, str. 68 [2010, str. 66]), takže pohled do zrcadla by správnému provedení cviku neměl bránit). Prsty na rukách bychom měli mít natažené nebo skoro natažené a roztažené (ruce sevřené v pěst jsou u dítěte při pasení znakem neideálního vývoje), přičemž dlaň směřuje dolů k podložce - pronace předloktí (přesněji řečeno pronace předloktí není dokončena, nýbrž je přítomno 5 až 10 stupňů supinace - palcová strana dlaně je o něco dál od podložky než malíková strana (Čápová, 2016, str.78 a 85)). K tomu je možno trochu nadzvednout dlaně v zápěstích (naznačit dorzální flexi v zápěstích, která je vývojově vyspělejší než palmární flexe v zápěstích). Prostředníček směřuje rovnoběžně s předloktím, přičemž je možno trochu naznačit spíše uklonění zápěstí na palcovou stranu (radiální dukce v zápěstí), neboť opačné postavení (ulnární dukce v zápěstí - uklonění zápěstí na malíkovou stranu) je vývojově primitivnější (Kolář in Liebenson, 2006, str. 544 - 545). Jinak řečeno postavení ruky je "kopulovité", jako kdybychom rukou uchopovali hodně veliký míč.  Lopatky by při cviku měly být stabilizované v centrovaném postavení. To paní Čápová vyjádřila tak, že lopatka by měla být jako princezna Koloběžka, “Ani-ani” : ani nahoře, ani dole, ani u páteře, ani od páteře a ani se neodchlípnout od zad (podle Čápové by lopatka neměla být vidět, snad kromě hřebenu lopatky u hubenějších lidí - lopatka by měla být schovaná ve svalovině). Hlavně dáváme pozor, aby se lopatka s ramenem nevysouvala nahoru k uším a nepřibližovala se k páteři. To je totiž směr decentrace směřující k novorozeneckému držení. Ucítíme-li jemné chvění v ramenou, je to známka toho, že klouby jsou správně centrované (viz. odstavec o kloubním tanci). Snažíme se vnímat aktivitu dolní části trapézového svalu, jehož vlákna sestupují od lopatky k dolní hrudní páteři. Tam, kde tento sval končí, je poslední (dvanáctý) hrudní obratel (spodní hranice svalu by měla být na zádech vidět). Tato dolní část trapézového svalu má tendenci k oslabení a podle Vojty má její působení na páteř napřimující (extenční) vliv na oblast infantilní kyfózy v dolní hrudní páteři ( Vojta, Peters, 1995, str. 42 [2010, str. 41]). Tah tohoto svalu jaksi provokuje k činnosti vlastní (tzv. autochtonní) muskulaturu kolem páteře, kterou špatně vědomě ovládáme^14/24. Aby však tento sval mohl na páteř působit (co nejintenzivnějším) tahem, musí být lopatka, na niž se upíná jeho druhý konec, co nejpevněji držena na místě (hlavně přes pilovitý sval přední a břišní svaly (Kolář)). Lopatka musí být pevný bod (punctum fixum) - tato "pevná" pozice lopatky je však labilní, dynamická, neustále znova dolaďovaná - nejde o statický stav (srovn. např. Orth, 2012, str. 94). Svaly by měly lopatku držet pevně na místě. Svaly kolem krku (zejména horní část trapézového svalu) by však měly být  uvolněné. Šíje nad lopatkou by měla být měkká a měly bychom tam cítit uvolnění (neaktivní horní trapéz je podle Čápové ukazatel správně stabilizované lopatky (během opory o ruce), ačkoli je to “záhada pro biomechaniky” (srovn. Čápová, 2008, str.110; Čápová, 2016, str.84)^15/23 - neaktivita horního trapézu se týká pouze případu, kdy se opíráme o příslušnou ruku - když ve stoje zvedáme ruku, aktivuje se i horní trapéz a je to v pořádku). Uvolnění napětí v šíji (spojené s ústupem případné bolesti v šíji) souvisí s tím, že při správném centrovaném opření se svaly zapojí vyváženěji (např. kromě přetěžovaných horních fixátorů lopatky (bolívají) se zapojí též dolní fixátory lopatky, které táhnou lopatku dolů a od páteře tedy opačným směrem než horní fixátory). Tak se obecně zapojením svalů s tendencí k oslabení uleví svalům s tendencí ke zkrácení (zlepší se svalová nerovnováha). Proto je opření (o ruce) tak důležité. Přesto, že jde základní polohu, autor doporučuje nepřehánět délku intenzivního cvičení v této poloze, protože může dojít k přílišnému namožení prsních svalů.

      Protože polohy popsané v prvních dvou cvicích patří mezi první polohy, ve kterých se dítě učí napřimovat páteř, je důvod se domnívat, že budou pro cvičení napřimování zvláště vhodné. Představa je taková, že už jen nastavení těla do těchto ideálních poloh způsobí, že do mozku proudící informace z čidel v místech opření a z kloubů (tzv. aferentní set (např. Čápová, 2008, str. 25)) spouští v mozku pohybový program, který zapojí svaly do správné souhry (protože to chvíli trvá, je dobré v poloze chvíli vydržet (aby došlo k tzv. časové sumaci podnětů)). Naším úkolem je zejména naučit se tuto správnou souhru poznat, začít ji vnímat a dostat ji alespoň částečně pod vědomou kontrolu a cvičením ji posilovat. Opřeme-li se kolmo do podložky v oblasti loktů a symfýzy, měla by se páteř mezi těmito body opory částečně vůlí a částečně "reflexně" napřímit a odblokovat. Obdobná věc platí i v jiných polohách - např. u druhého cviku dochází k napřímení mezi body opory na záhlaví a dolním hrudníku (nebo až zadečku) (volně podle Švejcara). Uznejte, že to jsou zajímavé informace.

      Obměna cviku spočívá v tom, že hlavu zvedáme od země jen nepatrně, jen trochu vzdálíme čelo od země. Lokty tlačíme do podložky. Nyní se snažíme zmenšit prohnutí bederní páteře (bederní lordózu) a tím celkově vyrovnat páteř (zdroj: Dr. Marcela Šafářová, Motol).

    Dále můžeme trénovat oporu o jeden loket, což je poloha typická pro dítě ve věku 4,5 měsíce (OBR 15 (Vojta, Peters, 1995, obr.16 [2010, obr. 2.16])). Když váhu přeneseme např. na pravý loket, nakročíme si zároveň levou nohou (zkřížený vzor) a udržujeme polohu. Levou ruku držíme zvednutou nad podložkou, jako kdybychom chtěli touto volnou rukou něco před sebou uchopit (autor bohužel nemá v pokoji dost místa na cvičení tohoto cviku, jinak by byl popis možná rozšířen). Podobná je (vyšší) pozice s tím rozdílem, že se opíráme o dlaň natažené ruky, která je typická pro o něco starší dítě - avšak dělá mi problém tuto polohu zaujmout (zřejmě jako dospělému), a proto doporučuji raději pozici "diferencovaného kleku" (viz. Cvik č. 3 (na konci textu)).

Cvik č. 2:   "poloha na zádech"

     Druhý cvik bude vleže na zádech. Opět se budeme snažit zaujmout ideální centrovanou polohu, kterou by mělo zaujímat dítě mezi 3. a 4. měsícem (OBR 4 vlevo (Kolář, 2006, str.161, obr. 7); Kolář, 2002, obr.2; Cíbochová, 2004, obr. 3).^16/26

     Lehneme si na záda na ne příliš měkkou (a ne úplně tvrdou) podložku (použitelná je např. několikrát přeložená deka položená na rovné tvrdé zemi). Zvedneme nohy  a držíme je pokrčené se zhruba  pravými úhly v kolenou a kyčlích (kolena trochu víc od sebe než chodidla - podpoření zevní rotace v kyčli^17/17). Záda v oblasti dolních žeber (kam jsme tlačili palce – viz. oddíl o hydrobagu) se snažíme neodlepovat od podložky (nezvětšovat bederní lordózu)  a zároveň se snažíme neodlepovat od podložky horní hrudní páteř (nezvětšovat krční lordózu - přesněji nezvětšovat prostor mezi podložkou a krkem). Měly bychom (časem) cítit hrudní vzpřimovač ve střední a dolní hrudní páteři, který narovnání popsané v předchozí větě provádí (tuto důležitou informaci jsem získal na kurzu Dr. Švejcara). Hlava by se měla opírat o záhlaví a nejít do velkého záklonu (při velkém záklonu pomůže hlavu podložit). Záhlavím tlačíme do podložky. Je-li punctum fixum (pevný bod, opěrný bod) na záhlaví, působí svaly začínající na hlavě a krční páteři extenčně (napřimujícím způsobem) na spodní krční a horní hrudní úsek páteře (Vojta, Peters, 1995, str. 146 a 145 [2010, str. 146]). Jinými slovy, tlačení záhlavím do podložky by nám mělo pomoci přitisknout horní část zad k podložce. Hlavu můžeme trochu podložit například ručníkem či kusem složené látky (něčím, o co se dá opřít; ne měkkým polštářem, do kterého by se hlava propadala), ale ne moc, aby nebyla naopak v předklonu. Snažíme se polohu udržet a dýchat při tom. Dolní hrudník a břicho by měly mít až k pánvi tvar válce s oválným průřezem (viz. oddíl o hydrobagu a dýchání).  Ucítíme-li jemné chvění v trupu a nohách, je to známka toho, že klouby jsou správně centrované (viz. odstavec o kloubním tanci).

       Daří-li se nám to, můžeme se pokusit ještě trochu nadzvednout zadeček tak, jak to umí dítě ve 4,5 měsících^18/8. Přitom se stále snažíme udržet záda v hrudní oblasti (v celé oblasti trapézového svalu) a hlavu všude co nejvíce přilepené k podložce. Nohy bychom měli zvednout s využitím nitrobřišního tlaku vytvořeného bránicí (hydrobagem). Břicho by se nám nemělo ve středu vystrkovat a po stranách (ve tříslech) propadat, ale mělo by si zachovat na průřezu tvar oválu (což se lépe řekne, než udělá). V oblasti třísel bychom neměli mít konkavity (propadliny, vklesliny, vtažení), ale měli bychom být schopni třísla "vyplnit" a udržet je vyplněná OBR 42 (Kinclová, 2016, vlevo správně, vpravo špatně). Pokyn je "dýchat do trenek" nebo "dýchat do pánve" (břicho v oblasti třísel roztlačit do stran - viz. Kolář: Posturálne funkcie a ich význam v športe - čas 11:33-12:10). Mělo by jít o výhodnější cvičení než klasické sed-lehy, kdy se má tendenci (zvláště při nesprávném provedení (Šafářová, Kolář, 2011, s. 180)) přetěžovat horní část přímého břišního svalu^19/12. Při zvedání nohou (případně i zadečku) by nemělo dojít k mikropohybu hlavy do záklonu (Čápová).

      Tento cvik s opíráním se o záhlaví lze částečně přenést do stoje následujícím způsobem. Stoupneme si pokud možno před zrcadlo a spojíme ruce za hlavou tak, že si dlaň jedné ruky dáme na záhlaví a přes ni dlaň druhé ruky. Nyní se snažíme narovnat krk a hlavu, přičemž tlačíme záhlavím do našich rukou, kterými vyvíjíme v napřímené pozici protitlak proti hlavě. Nyní se přitom snažíme na jedné straně tlačit rameno dolů zapojením dolních fixátorů lopatky, čímž dojde k uvolnění horních fixátorů lopatky (a hrudníku). Mělo by jít o komplexněji působící cvik než např. protahování (stretching) horního trapézu pomocí úklonů hlavy.

Cvik č. 3:   "poloha na čtyřech s oporou o dlaně"

     Další cvik bude v poloze na čtyřech. Varianta tohoto cviku je popsána prof. Kolářem jako test náklonu (Kolář In Rokyta, 2006, str. 639).

     Postavíme se na všechny čtyři. Jsme-li na tvrdé zemi, dáme si pod kolena nějakou podložku třeba z několika vrstev látky (používám dvoje pletené ponožky položené na sobě). Opíráme se rovnoměrně celými  dlaněmi (nesprávné tendence jsou opírat se více na malíkové straně dlaně a nezatěžovat přední část dlaně), nekrčíme prsty (viz. OBR 18 (Kolář, 2007, obr. 11 nahoře správně, dole špatně))^20/4, prostředníček směřuje dopředu. Dlaněmi je lépe se opírat o tvrdou rovnou zem, bořit se dlaněmi do měkké postele není ono. Lokty nemáme propnuté, ale mírně (jen v náznaku) pokrčené a točíme je trochu k sobě (k tělu), aby směřovaly spíše dozadu a ne příliš od těla (podpoření zevní rotace v rameni - zevní rotátory ramene i kyčle mají totiž obecnou tendenci k útlumu ( Kolář, 2002 )). Nyní se snažíme páteř vyrovnat tak, aby záda a šíje byly “ploché jako prkno” (Magdaléna Lepšíková, Motol; Lewit, 1996, str. 243, obr. 292, viz. OBR 17 (knihu na hlavě nepoužívám)). Horní hrudní páteř se snažíme zvednout tak, aby se nepropadala mezi lopatky. Snažíme se vytáhnout páteř mezi lopatkami nahoru. Přitom se zároveň snažíme zabránit zvětšení bederní lordózy. Břicho by mělo být aktivní a nevyklenovat se dolů. Lopatky by měli být přiloženy k hrudníku a neposouvat se dopředu k uším. Špatné provedení s odstáváním lopatek vidíme na OBR 5  (Kobesová, Kolář, 2009), správné provedení v podání malého dítěte na OBR 7 (Kobesová, Kolář, 2009). Pro fixaci lopatek je velmi důležitý pilovitý sval přední (musculus serratus anterior), který se upíná na vnitřní hranu lopatky, probíhá pod lopatkou a upíná se na žebra, kde navazuje na šikmý břišní sval, se kterým spolupracuje. Měli bychom ho cítit na boku těla pod lopatkou. Spolu s dolním trapézovým svalem patří mezi tzv. dolní fixátory lopatky, které mají tendenci k oslabení, a proto se má lopatka tendenci vysouvat dopředu k uším. Pilovitý sval přední (říká se mu též boxerský sval) je také důležitý proto, že táhne lopatku směrem od páteře (tedy oddaluje lopatky od sebe), a jeho funkcí je, že "přidržuje lopatku k hrudníku (při obrně svalu lopatka křídlovitě odstává - tzv. scapula alata)" (Čihák, 2001, str. 347). Asi nejhorší krajností je stav, kdy lopatky výrazně odstávají od zad, jsou posunuté směrem k hlavě a přibližují se k sobě až tak, že jsou nad páteří k sobě "secvaknuté" (termín mám z Motola nejspíše od Dr. Šafářové) - propad páteře mezi lopatky je dokonán. Zdá se potřebné vše kontrolovat občasným pohledem do vhodně nastaveného zrcadla. Napřímenou polohu se opět snažíme chvíli udržet a dýchat při tom. Výchozí poloha je tedy shodná se známými "kočičími hřbety", avšak narozdíl od "kočičích hřbetů" se ani nenahrbujeme ani neprohýbáme, nýbrž snažíme se udržet co nejdéle s rovnou páteří (se zacílením snahy o narovnání do dolní hrudní a střední hrudní páteře). Lze doporučit tlačit nárty do podložky (natažené nárty jsou v kontaktu s podložkou) - tím klademe odpor proti nákroku (srov. Švejcar, Šťastný, 2013, str. 58)(případně můžeme váhu přenést zcela na nárty a nadzdvihnout kolena). Nebo se můžeme naopak opřít o špičky a pak nadzdvihnout kolena, a tím přejít do polohy "medvěda"^29/28 (aniž se při tom cokoli změní v oblasti trupu), kde chvíli vydržíme a dýcháme.

     Nyní se můžeme pokusit pomalu trochu naklonit dopředu a udržet přitom páteř rovnou a lopatky fixované k trupu (odtud "test náklonu" - připomíná to "houpání" dítěte na čtyřech, než začne lézt ). Lopatky by měly jako vždy zůstat co nejvíce schované ve svalovině zad a neodstávat. Další možnost ztížení je pokusit se polohu udržet jen na jedné ruce, druhou rukou můžeme kontrolovat aktivitu břišní stěny (natlakování hydrobagu) tlakem a protitlakem v některé části břišní stěny (například tak, že dáme ruku v bok a bok zmáčkneme a pak se snažíme bok i s rukou zpevněním břicha roztlačovat a toto roztlačení udržovat při nádechu i výdechu).

      Cvik můžeme zkusit přenést do stoje tak, že uchopíme oběma rukama vrchní opěradlo židle a opřeme se. V této poloze s dopředu nakloněným tělem se opět snažíme vyrovnat páteř nejlépe s kontrolním pohledem do zrcadla.

       Další varianta, při které se dobře dosahuje napřímení páteře, je pozice, kdy klečíme tak, že jedno koleno máme nakročené dopředu a druhé naopak dozadu a opíráme se především (nebo jenom) o dlaň té ruky, která je na opačné straně, než na které máme dopředu nakročené koleno (zkřížený vzor). Kolářova škola říká této poloze "diferencovaný klek" (viz. Kobesová, Oplová, Míková, Kolář, 2014). Je to pozice, jako kdybychom se "zabrzdili" v určité fázi lezení dopředu po čtyřech. Volnou rukou (která je na straně dopředu nakročeného kolene) můžeme při cviku šahat dopředu, jako kdyby tam bylo něco zajímavého k uchopení, a tím podpořit "účelovost" cviku. Necvičíme však především toto šahání volnou rukou (fázickou funkci), ale cvičíme především udržení kvalitní opory na opěrných končetinách a udržení napřímení páteře při tomto šahání (to platí obecně pro cvičení fázické a opěrné funkce; volně podle Koláře). Fázická končetina vždy vytváří pohyb dopředu, jako kdybyste si chtěli "utrhnout jablko ze stromu"(Demeková, kurz DNS) - plánovaná hybnost (pro úchopovou či nákročnou funkci) je tedy v oblasti ramene flexe (předpažení), abdukce (upažení) a zevní rotace, v oblasti předloktí supinace(!), v oblasti zápěstí dorzální flexe a otevřená ruka. Pro opěrnou funkci jsou typické "opačné" pohyby - např. pronace v předloktí - viz. reciproční vzor nákroku a opory^28/27.