Odpovědi na dotazy
Zde jsou odpovědi na některé otázky z dopisů:
1) Dá se tvar páteře změnit?
Sám nevím a rád bych se na to někoho zeptal (guru RHB nevylučuje). Následují mé dosavadní poznatky k tomuto tématu. Někde na netu (možná, že zde : https://webcache.googleusercontent.com/search?q=cache:dJWLV5QH6f8J:www.mojezada.cz/jak-zada-funguji/vyvoj-od-a-do-z/38-vyvoj-zakriveni-patere%3Fschm%3D3+&cd=14&hl=cs&ct=clnk&gl=cz
) jsem četl, že s ukončením růstu se tvar páteře fixuje. Problém je, že správné zapojení svalů je zřejmě hodně vázáno na správné vzájemné postavení kostí - centrovanou polohu. Naopak správné zapojení svalů by mělo vyústit ve správný tvar páteře. Dr. Tomáš Rychnovský (žák prof. Koláře) tvrdil u jednoho případu výrazné kyfózy u pacientky 25-30 let, že s kyfózou asi už nic neuděláme, ale můžeme se naučit správně zapojit svaly tak, aby s kyfózou dokázaly „hnout“. Sám prof. Kolář, zase tvrdil u jedné vysokoškolačky, že máme-li kyfotické postavení v hrudní oblasti, pak i když jinak zacentrujeme, tak nás to "tam" stejně nepustí. Tím "tam" zřejmě myslí ideální souhru dle Vojty ve smyslu vzoru 3. měsíce či reflexní lokomoce. Avšak vypadalo to, že by to nevzdával a snažil se kyfózu ovlivnit.
Slyšel jsem také názor, který píšete i Vy: "Možnosti (prognóza) závisí hodně na kvalitě stereognozie a somatognozie těla, na schopnosti relaxace a schopnosti selektivní hybnosti (viz prezentace DNS) a pak také na motivaci člověka.". Námitka: neznamená "schopnost selektivní hybnosti" vlastně to, že tvar páteře není fixovaný (ztuhlý) např. v kyfóze? Další otázka: I když jsme schopni při cvičení do určité míry (při urputné snaze) pomocí selektivní hybnosti páteř zacentrovat (narovnat), je otázka, jestli to zůstane zachováno i mimo cvičení. Myslím, že chvíli může přetrvat naaktivování správné souhry svalů snažících se o centraci. Když cvičíte (správně) déle, je po cvičení naopak útlum -namožení těch správných svalů s tendencí k oslabení - a není v tu dobu dobré například dlouho sedět (můžou se zhoršit bolesti), lépe je spíše odpočívat a počkat až namožení a útlum přejde a dostaví se opak, který pak chvíli vydrží (připomíná to superkompenzaci) a v tu dobu je pak člověk schopen udržovat páteř v příliš se nezhoršujícím se postavení a trénovat schopnost napřimování při běžných činnostech i statických.
Se stárnutím od dospělosti je obecná tendence k tuhnutí a zhoršování křivek. Myslím, že u kluků (i dívek?) kolem puberty či i dříve je skoro u všech nějaký zájem o cvičení a ten by se neměl promarnit, mohli by se začít učit trénovat tu selektivní hybnost na správných místech a vědět, že existuje vzor 3. měsíce, ke kterému lze směřovat.
Ještě k té bederní lordóze: lze najít údaje (Kendall et al., 2005, str. 100) že určité vystrkování břicha (hyperlordóza bederní) často přetrvává od vertikalizace až do 10. - 12. roku. To, myslím, může souviset se zesílením svalů (i vlivem hormonů) kolem puberty. I Proto si myslím, že vědomé cílené cvičení na HSS by mělo probíhat ve věku zejména 10.-20. let (a ovšem i dále). Podobně spontánně správným směrem se vyvíjí často i (tzv. fyziologicky) plochá noha (snažil bych se tomu vědomě pomáhat) nebo i případně stáčení špiček k sobě (anteverze krčku femuru). Naopak v určitých obdobích dochází často k zhoršení držení těla (křivek páteře), a to zejména v obdobích růstové akcelerace zejména v dospívání a také zejména při vstupu do školy, kdy se potkává růstová akcelerace s radikálním omezením pestrého pohybu a navíc je to blízko často uváděného období "fixace křivek páteře" (6 let). Škola je pro některé děti vysloveně "znásilnění" (termín mám od prof. Lewita (Lewit, 1972, str.39)). U Tendence k propadlému hrudníku (někdy se mluví o pseudoharrisonově rýze s odstáváním dolních žeber) se uvádí zhoršování (zvýraznění) s věkem (při růstu) – zřídka se píše, že by se to mělo samovolně zlepšovat (ale při dostatečné a vhodné tělesné zátěži bych to nevylučoval) - a protože jde o klíčovou věc (podle mého související s infantilní kyfózou), měla by sem směřovat snaha o aktivní cílené cvičení. V dospívání vzniká též kyfóza ve smyslu Scheuermannovy choroby, u které se uvádí, že později nelze ovlivnit. Totéž platí též pro skoliózy v tu dobu nejčastěji vznikající.
Ještě k informacím, které jsem slyšel od Dr. Pavla Švejcara: Dr. Švejcar jednou říkal něco jako, že dle jeho zkušeností i z těch, kteří v raném dětství cvičili řádně Vojtovu metodu, vyrostli normální "křiváci". Dr. Švejcar také říkal jednomu účastníkovi kurzu s bederní kyfózou, že se to mělo narovnat v dospívání. Také o svých miminkách říkal, že chyby v postuře (držení těla) se budou opravovat (až) v dospívání (tedy ne v prvním roce života).
Jinak Otázka: "Dá se tvar páteře změnit?" je možná ne úplně přesně položená, protože pokud nemáte páteř úplně ztuhlou, její tvar se při různých činnostech nějak mění a není tedy stálý. Tak toto mne teď napadá k Vaší otázce (abych už skončil).
2) Nechybí na stránkách protahování?
Podle Dr. Tomáše Rychnovského (žák prof. Koláře) je protahování svalů (stretching) jen „doplněk“ (zřejmě ke cvičení ve vývojových polohách). Cvičením ve vývojových polohách se současně oslovují všechny svaly s tendencí k oslabení směrem k vyšší aktivitě a zároveň svaly s tendencí k přehnané aktivitě (a zkrácení) se naopak všechny „automaticky ztlumí“ (Rychnovský). Jde o oslovení globálních souher svalů uložených v mozku. To je něco jiného, než snaha o izolované protahování (nebo posilování) jednotlivých svalů. Svalů s tendencí ke zkrácení je mnoho, a jejich postupné protahování by tedy trvalo velmi dlouho. Dále je otázka, jak veliké úsilí a kolik času by si vyžádalo skutečné protažení již zkráceného svalu (je to vůbec možné?). Dle mého názoru jde spíše o udržování stávajícího stavu zkrácení (normálně by na to měla stačit dostatečně pestrá pohybová zátěž).
Sám také občas protahování některých svalů používám jako doplněk. Například, když cítím někde zvýšené napětí. Dobrým průvodcem k tomu je kniha od Kabelíkové a Vávrové s názvem Cvičení k obnovení a udržování svalové rovnováhy z roku 1997 (v tomto a následujícím odstavci budu citovat čísla kapitol jen z této knihy). Používám občas zejména protahování skalenových (kloněných) svalů (kap. 3.10.3) a zdvihače hlavy (cvik 3.9.3.2) – dělám to ve stoje, ne v sedě. Lze při tom využít metodu tzv. postizometrické relaxace (PIR) (str.20). Někdy protahuji prsní svaly zvláště pomocí cviku 3.7.3.4, případně cviku 3.7.3.1. Ve všech těchto případech se zároveň mobilizují žebra. Občas také protahuji svaly na zadní straně a po stranách krku (kap.3.8). Používám také jedno speciální protahování na stažené svaly mezi lopatkou a páteří kolem C-Th přechodu - viz. poznámku číslo 14 v oddíle Poznámky - někdy asi může určité zacílené protahování měkkých tkání dosti pomoci (třeba k normalizaci napětí v okolí kloubů bolestivě zablokovaných po nějakém poškození - tělo samo pravděpodobně napoví, kterým směrem protahovat, aby potom došlo k zlepšení stavu).
Když chci v přírodě vyběhnout nějaký kopec, jsem zvyklý si před tím trochu protáhnout nohy. Ale vždy velmi jemně (!) – to platí pro všechna protahování. Zejména protahuji lýtkový sval a svaly na zadní straně stehen dle cviku 3.2.3.7 – kromě mírného předklánění trupu (bez hrbení v bedrech) dělám zvedání špičky (dorzální flexi v kotníku) protahované nohy. Tím se vlastně zapojením svalů s tendencí k oslabení protáhne lýtkový sval s tendencí ke zkrácení a nehrozí přehnané natažení nebo dokonce zranění. Využívá se tak tzv. reciproční inhibice (str. 20 bod a)). Také opatrně protahuji flexory kyčelního kloubu (svaly na přední straně stehen) dle cviku 3.4.3.10 – ovšem ne v sedě na židli, ale ve stoje (jednou rukou se lze držet stromu).
3) Co manipulace a mobilizace?
Manipulace a mobilizace prováděné druhou osobou (terapeutem) bez (správného) aktivního cvičení můžou mít jen krátkodobý účinek a nejsou vlastně potřebné. Pokud není Vaším cílem pravidelně někam na manipulace a mobilizace docházet, je cestou naučit se blokující se klouby mobilizovat vlastními svaly. Říká se tomu automobilizace. U páteře (a žeber) dochází k mobilizaci při aktivním napřímení, což je nutno se učit.